1. AUTOHISTORADIOGRAM (text písně) Do tělíčka na čekanou šel starý histolog - - - -

Experimentálnímu zvířeti se vstříkne sloučenina značená radioaktivním isotopem, jež se podle své chemické povahy vtělí do struktury nervové tkáně

Zvíře se pak usmrtí jeho mozek se nakrájí na mikroskopické řezy, které se přikládají na fotografickou desku, nebo se přímo polévají emulzí

Fotografická emulze je citlivá na radioaktivní záření, takže po několikadenní expozici dostáváme snímek auto - histo - radio - gram (5x)

- - - -

Do tělíčka na čekanou šel starý histolog

Měla ho ráda dívenka, která šla za ním do masa, Do tělíčka na čekanou šel starý histolog

(takže po několikadenní expozici dostáváme snímek auto - histo - radio - gram)

FULL BODY ADORATION (. . . . BUT HOW, HOW ?!)

1) Motiv (M vito, voti M) Motivem může a musí být vděčnost tělu. Tělu zahazovanému jako rašple erodovavší prostor. Tělu zaprodanému jako manifestace ducha v čase. Tělu - izolačnímu tanku buněčné diplomacie. Kde jste byli celé ty tisíce let, zatímco vaše těla zde strádala nepovšimnuta? Kam jste odnesli svou pozornost, že tu po ní nezůstalo skoro ani podlehnutí?! Nezoufejte - vaše těla zoufají za vás!

2) M vito Ne povrch je předmětem mé vděčnosti, nýbrž obsah. Povrch se rodí vašim smyslům, ale obsah se rodí vám. Co má být ukázáno, nemůže být dokonale efektivní, proto povrch je jen znak - ryska k zaostřování. Jak se může mysl odvděčit tělu? Může je konejšit (konej shit!), ale tím jen odhaluje pravou tvář (hle - antropomorfizace coby projev nevděčnosti tělu!) svých úmyslů. Mysl tělo opíjí, aby jí poskytlo zapomnění či povznesenou náladu. Mysl tělo futruje vitamíny a vyvádí na čerstvý vzduch, aby si zahojila kus svědomí. Pozor - kus sebe. Co má ovšem společného tahle sugesce mysli do sebe samé s potřebou těla? K čemu ta ryska na míření? Když potřebuji vystřelit do všech stran současně, asi musím přijmout fakt, že mi nezbývá, než v místě, kde právě jsem, nechat vybuchnout granát. - Mysl se může tělu odvděčit jen tím jediným způsobem, který má v moci, že je promyslí.

3) voti M Kde je příčina dualismu. Těla kontra ducha. Těla, které shnije a ducha, jenž bude spasen. Je to v hanbě, ve špatném svědomí. Co by to bylo za trest, brát si s sebou toho, kdo je ztělesněnou (jaký to eufemismus!) připomínkou, co jsme v této podobě existence nejvíce odflákli. Přítel, který toho na nás až moc ví, musí padnout za oběť. A je to bolestná ztráta! Tak tedy dvě mouchy jednou radnou. Ale to hlavní přeci jen je být z těla venku. Jestliže se modlíte k bohu a připustili byste jej coby kolektivní prostor vaší víry, modlíte se zároveň za boha. Modlíte-li se k tělu, činíte to zároveň za tělo, aby bylo kromě jiných možností též kolektivním prostorem vaší víry. Takto lze tělo stvořit, je ovšem otázka, zda se nechá. Ta nechuť je předmětem mého příštího zájmu.

ÚLEK Právě, když jsem při přecházení silnice myslel na text (v tu chvíli teprve velmi zhruba se rýsující) o lokační hypochondrii, minul mne jen o pár desítek centimetrů rychle jedoucí autobus, jehož přibližování jsem předem vůbec nezaregistroval. V takové chvíli se zpravidla dostaví úlek, pokud se člověku podaří nemít jím zúžené vědomí - což lze, dle definice zúženého vědomí přestává ono zúžení současně s okamžikem, kdy přestátá být akutně ohrožen život - lze si všimnout, co se při úleku a jeho postupném odeznívání děje. První fáze (akutní ohrožení života - doba trvání v probíraném případě maximálně půl sekundy): zde je vědomí skutečně tak podstatným způsobem zúženo, že si z této fáze nepamatuji nic. Naráží-li se při zkoumání té fáze na problém, že nelze studovat leknutí připravované jakožto leknutí náhlé, nezbývá, než přijmout poznámku, že zapojení stochastických procesů do přípravy leknutí hovoří ze své podstaty (!) o dalším pouze z hlediska lekavosti pokusné osoby, ale už daleko sporněji z hlediska studia jednoho konkrétního leknutí. Vstoupí-li sem jako faktor strach z leknutí, mění se kategorie velmi podstatně (je to pozorohodné, avšak na tomto místě to nemá co dělat). Druhá fáze (následující asi polovina sekundy): Úlek vyvolal mobilizaci schopností uvědomování. V této fázi došlo k rozhodování, jak z dané situace ven - jak zažehnat případné další související ohrožení života (v daném případě rozhlédnutí se, analýza situace a přeběhnutí zbytku silnice způsobem,jenž snížil další riziko na minimum). Zároveň s tím již docházelo k vyhodnocování, co se vlastně stalo. A to i v abstraktní rovině - že došlo k situaci, na niž je organismus naučen reagovat úlekem. Fyziologicky došlo k pocítění „úderů" na páteř jakoby shora do obratle manipúra okruhu (jsem přesvědčen, že jde o ten obratel, o němž byla zmínka v zápisu snu). Jakoby udeřilo kladivo, které se nepozorovaně zdvihlo v první fázi. Třetí fáze (několik desítek sekund): Začátek lze položit ihned do okamžiku, kdy byla ukončena analýza situace ohrožení. Již na chodníku jsem pokračoval v chůzi a mohl více pozornosti přesunout na sledování procesů v těle. Onen úder se šířil jako tlaková vlna po páteři dolů přes pánev a symetricky do obou nohou. Přitom se delší okamžik (asi 2 sekundy) zdržel v kyčlích, kolenou a kotnících, až po uplynutí necelé minuty přešel chodidly do země. Byl jsem rázem „lehčí". Zárovenˇv hlavě pokračoval rozbor příčin situace ohrožení - kde jsem udělal chybu: Byl jsem hypochondricky lokalizován u onoho textu.

LOKAČNÍ HYPOCHONDRIE Hypochondrie je utkvělá představa o existenci choroby, resp. sklon tuto utkvělou představu vytvářet. Zaměňovat jednu takovou představu za jinou, aby bylo možno neustále nalézat nové symptomy. Jedna choroba vyčerpá svůj potenciál symptomů jako jevů k nalezení - objevení - a musí nastoupit jiná. Chci zde zdůraznit obmyslnost tohoto postupu. Důvtip, s jakým mysl nalézá argumentační roviny, jen aby ospravedlnila nutkavý ráz oné záměny. Mysl hypochondra je zaměřena na vytváření příznaků, které teprve lokalizuje - sama je rozmisťuje po těle. Někde v paleocortexu nebo v ještě hlouběji ležících částech mozku, jež vyhodnocují informace vegetativního nervstva, vzniká představa o umístění vzruchu, jenž odpovídá pocitu, který právě v mozku vznikl. Mozek pak reaguje na příslušný vzruch, jako kdyby přicházel z „vybraného" místa v těle. To vede opět k problému „hybridní zpětné vazby" (zmíněné mj. v souvislosti s projekcemi), kde mají hodnoty „naměřené (ISTWERT) jistou nekontrolovatelnou persistenci v rámci souborů hodnot požadovaných (SOLLWERT). To bych nazval obmyslností. Kdyby se hypochondrova „analytická" dovednost skutečně přenesla na periferie, mohla by vzniknout opravdová koincidenční zpětná vazba. Lidská podstata má v sobě možná kus hypochondrie alespoň v tom, že většina lidí nebývá schopna takto praktikovat koincidenční zpětnou vazbu. Typický stárnoucí inteligentní technokrat (nebo jen technofil) vám poví, že teprve k stáru zjistil, že má ledviny - rozuměj: tím, že ho začaly bolet. Je to snad opak hypochondra? Ví vůbec člověk, co má za signály přijímat od zdravého orgánu, nebo je to pouhé NIC, mlčení obvodu s diferenční zpětnou vazbou, pokud SOLLWER = ISTWERT? Nebo je to necitlivost, jež způsobuje, že jsou rozpoznány až odchylky o jisté velikosti? V tento momentě se omezím na to, že by bylo nebezpečné, kdyby člověk věděl, neboť hodnoty ISTWERT by mohly rozvinout v mozku obmyslnou variantu zdraví, s jakou by se orgány samy nedokázaly vyrovnat. Přejdu teď trochu stranou - k otázce pohledu do očí. Když mám oči unavené sluncem nebo sledováním nějakých čmáranic na papíře, nerad se dívám lidem zpříma do tváře, zejména nemáme-li brýle. Je to způsobeno neostrostí mého vidění. Mám nedobrý pocit, že zatímco oni dostávají o mně plnocennou informaci, já od nich nikoli (i ve smyslu restimulativní funkce - viz citát z Dragomireckého). Čili - můj organismus mne chrání a zařizuje přes nevědomé funkce mé mysli, abych adekvátně chránil i já ostatní lidi.

Mongoloid jako etalon diference „What exactly you feel? / ... / A silver sun!" Crime and the city solution Je potřeba všimnout si rozdílu mezi pohledem „na tvář druhého" a „do očí druhého". Fakticky se při pohledu do očí lze jen těžko vyhnout tomu, aby v zorném poli byla celá tvář. Lze ji však vědomě eliminovat. Nejlépe se tato schopnost prokáže při pohledu do tváře mongoloida. Ta může být zvláště iritující pro svou odlišnost, ale je méně restimulující než tvář člověka nepostiženého Downovým syndromem. Vlastní tvář je absolutně restimulující. To je prověřitelné pouze formou tzv. vytělesnění, které musí být ovšem provedeno v stavu, kdy oči zůstávají otevřeny - nikoli ve spánku - na člověka se zavřenýma očima se lze dívat zcela libovolně, neboť vědomí, že on mne nevidí, je dokonalou ochranou. Jsou tedy oním restimulantem oči a nikoli tvář? Ne. Sám sobě může člověk běžně pohlédnout v tvář pomocí zrcadla (vody, kovu ... viz práce s „magickými zrcadly"). Tam je ale stranově převrácena" To je natolik velká diference (vit. dílo Man Raye, jehož podstatné objevy v tomto směru v Praze nedávno prezentoval Jiří David), že stačí eliminovat restimulativní funkci naprosto stejného. (Otázku měřítka citlivosti s ohledem na rychlost světla a z ní plynoucí netotožnost obrazu s osobou nehodlám přibírat do hry.) Ovšem lze eliminovat tvář a dívat se sám sobě pouze do očí. Opět jsou stranově převráceny, což by mohlo nebýt na závadu v konstrukci těchto myšlenek jen u toho, kdo má v dokonalém pořádku zrak nebo aspoň stejný počet dioptrií na obou očích. Pro ostatní možno doporučit alespoň náhradní variantu s pohledem obou očí upřeným do jednoho oka obrazu. - Nelze tvrdit, že by to bylo výrazně restimulativní. Čili - tvář bez očí restimulativní není a oči bez tváře rovněž ne. Pouze oči s tváří - s kontextem tváře. Pohled do tváře s žhnoucíma očima osudu, do příběhu vzpříčeného (jak pověstné sirky proti usnutí) dilataci času, pohled do slunce, který unaví. Unaví může znamenat i zhorší vybavovací schopnosti atp. v důsledku restimulace. - Co doopravdy cítíš při pohledu do tváře druhého, Stříbrné slunce - měsíční kotouč, na němž jsou odrazem od Země (ode mě) namodulovány příběhy (=tvary kontinentů) tak mocné, že jejich čtení unaví. Psáno 4. 5. 96 - ráno po úplňku Pozn. k textu o „Lokační hypochondrii" (3. 9. 96) Jde o to, že jak přehnaná citlivost tak i přehnaná necitlivost vůči bolesti neumožňuje lokalizovat její zdroj. Citlivost není citlivostí jednotlivých lokálních nervů, ale citlivostí centra. Přecitlivělost centra jeví tendenci podmět z některého nervu považovat za podráždění celého nervového systému - „rozlévá" zpětnovazební signály přinejmenším do všech přilehlých míst. Naopak necitlivost centra musí vytvořit předem jakousi celkovou anestesi, která dost dobře nemůže být jen lokální, neboť to už by znamenalo předností koncentraci pozornosti do místa, odkud vyjde bolest.

TEST R.E.M. (27. 4. 96) Lze provést jednoduchý test R. E. M. fáze spánku, a sice tak, že když vám vnikne pod víčko oka cizí tělísko, nebudete je odstraňovat ihned, nýbrž s ním zkusíte spát. Bylo by lepší mít jistotu, že tělísko samo není chemicky reaktivní, než v případě nezdaru při odstraňování spontánně vzniklého neznámého tělíska provést test R. E. M., jako jsem to provedl já. Pokud jsem zavřel oči a udržoval je v klidu, podařilo se mi usnout. Tedy: Opravdu se neusíná rovnou do snu (svapna), nýbrž do bezesné fáze (sušupti). Při začátku snu jsem se probudil. posléze opět usnul. Při začátku dalšího snu ihned probuzení - již jsem si více všiml, že je spojeno s řezavým pocitem v oku, jenž po chvíli klidu pominul. Na začátku dalšího snu opět probuzení, zcela již způsobené řezáním tělíska v oku: Tedy: během snu je pohyb oka intenzivnější než v bezesném spánku. Byl jsem již velmi ospalý. Po dalším usnutí trvajícím déle a zahrnujícím několik kratších snů jsem se vzbudil, přičemž jsem shledal, že tělísko bylo ve spánku vymrkáno a „vymokváno" ven, přetrvávalo už pouze slabé podráždění.

ALKOHOL AŤ MRKNE RUBEM Říká se „víčka těžknou" ale má to jen půl logiky. Protože je tím míněno „oči se samy zavírají". Ale, kde je to protizávaží? Když se „těžké" horní víčko valí jak roleta po rohovce dolů, musí přece podle téže logiky spodní víčko držet svou „těžkou" vahou o to lépe dole. Což lze snadněji rozvinout střechu kabrioletu za rychlé jízdy v protivětru, než v klidu na parkovišti?! Úkol pro motoristy: Zkuste rozvinout střechu kabrioletu při couvání. A porovnejte úsilí.) I ten nejunavenější tvor na světě sebere síly k zvednutí spodního víčka, aby zavřel oči. Lze tedy ve svalech najít analogii protizávaží. A je to alkohol, co mi jakoby posouvá víčka dovnitř do hlavy. Což vede k pocitu, že víčka mrknou po zadní stěně bulvy. Tak by ovšem oči viděly stále. Teď stojí za připomenutí, že zatímco při otvírání úst vlastně odtahujeme dolů dolní čelist (úkol: řekni třeba své jméno před zrcadlem tak, že spodní čelist necháš stát a horní - tj. celou hlavu! budeš zvedat), bránice se od jisté rovnovážné polohy rovněž pohybuje nahoru i dolů (jako víčka), ale zůstává vždy vyklenuta směrem vzhůru. Oční víčka jsou jediným systémem v těle, který pracuje „vstřícmo" - polovina vychází druhé polovině naproti tak, že se uražené dráhy sobě (přibližně) rovnají.- Člověk se tím odlišuje (kéž nejen tím) od tvorů, jako je třeba žralok, jenž má jen spodní vícka, která přetahuje přes celou bulvu.- Při stojce ovšem spodní víčko do půli oka nespadne. Čili - je drženo dole svalem, který musí být slabší než ten, jenž víčko zdvihá. Naopak horní víčko je zdviháno svalem a drženo nahoře svalem silnějším než je ten, který je spouští. A k tomu přistupují ještě svaly, jež umožňují pohyby bulv. Kdyby však došlo k mrknutí zadní stranou bulvy, tyto svaly by byly odpojeny. A také se tak na psychické úrovni - v intenzivní opilosti děje. V opilosti má člověk dojem, že ať stáčí bulvu (se zavřenými víčky) kamkoli, vidí tam totéž. A co by tam (za zavřenými víčky!) měl vidět, než tmu, a ta je ovšem ve všech směrech stejná?! Ne! Zkus pozorovat, co se děje, když pod vlivem psychedelik za zavřenými víčky pootočíš bulvy! Je to velmi zpomalená psycho-fyzická reakce, analogie R. E. M. fáze spánku: přetočení bulv(y) způsobuje (či jen doprovází??) změnu viděného. Zde je třeba hledat klíč k výroku „alkohol otupuje". Ale nemusí to platit u každého člověka stejně, to záleží zejména na tom, zda je „snová" realita prožívána jako integrální součást bytosti či ne. A odchýlit se lze na obě strany, tak jako víčka se „políbí" v mrknutí a vrací se zpět.

HODINA INTENZIVNÍHO VNÍMÁNÍ (12. 5. 96) Při chůzi po lesích v okolí Žďáru nad Sázavou jsem si předsevzal, že vydržím hodinu nemyslet na nic jiného - na minulost ani budoucnost - jen vnímat barvy, tvary, zvuky, vůně .... a soustředit se na dech a na sílu čerstvé jarní přírody. Samozřejmě jsem se během oné hodiny několikrát přestihl při nesoustředěnosti, ale vcelku lze říci, že pozornost byla udržena na dost vysoké hladině, o čemž svědčí i toto: Když ona hodina právě uběhla, dost silně jsem to pocítil. Stačilo podívat se na hodinky, abych se přesvědčil o vysoké přesnosti biologického nastavení času.

SNOVAČ Takhle si překládám pro sebe anglické slovo „dreamer" a vysvětlím proč. Jelikož v označování přístrojů podobného charakteru panuje nejednotnost (v českém prostředí patrně ještě posilovaná překlady), je nutno nejprve trochu popsat druh přístroje, jenž by měl být překřtěn na „snovač". Je to přístroj, který má součinností blikání diod před zavřenýma očima a zvuků ve sluchátkách stimulovat delší mozkové vlny uživatele - za účelem relaxace (resp. koncentrace, meditace, ap.). Nekladou si tedy jeho konstruktéři žádné cíle ohledně spánku. (Usnout s přístrojem na hlavě lze - ale usnout lze skoro u všeho.) Název „dreamer" tedy nepovažuji za výstižný. Proč „snovač". Jde o mou zkušenost s programem „zázraky mysli I" - jedním z 16 volitelných. Podobné rysy lze vysledovat i u dalších programů, ale tenhle má dobu trvání 60 minut, což je (pro mne) asi minimální doba nutná k tomu, aby se člověk „ponořil" dost intenzivně dovnitř. Navíc má ve střední asi 20minutové části kvalitativně hodnotnější pasáž (prý delta vlny). Když jsem poprvé „měl na hlavě" tenhle program, měl jsem často během té hodiny pocit, že ubíhám-letím dozadu, tj. naslepo kruhovou či oválnou trubicí, která se různě větví, a já nemám žádný vliv na to, kam se na rozcestí vydám, chvílemi šlo vyloženě o pocit padání pozadu. Ten zážitek nebyl moc příjemný. Při další aplikaci toho programu se opět dostavil pocit ujíždění trubicemi nazpět. Vyvinul jsem vůlí úsilí, aby se to zastavilo. Stalo se. Přinutil jsem „to" jet dopředu. A jelo! Dál jsem pokračoval a barevné chodby kolem mne couvaly - velikou rychlostí jsem se řítil kupředu a v rozdvojkách mžikově volil cestu. Pokud má pozornost na chvíli opadla (nikdy jsem nebyl vášnivým hráčem počítačových her na závodění, takže mě taková jízda moc dlouho nebaví), ihned se vše obrátilo a já padal nazpět. Stačilo vyvinout trochu úsilí a opět jsem jel dopředu. Mezi to se různě vkládaly různé jiné sekvence, z nichž je program složen. Uvědomil jsem si, že je to taková ta krychle z drátu nakreslená tak, že ji lze vidět dvěma způsoby. Tohle k tomu přidává dimenzi času - brzdění a rozjezdy. A co umí ta krychle. Nic, jen ukazuje člověku úskalí interpretace. A tohle nedělá nic jiného. Jako u hologramů, jako u lepších rébusů, jako u různých arcimboldovin - nejlíp si člověk odpočine, když je mu dáno sledovat, jak to ten pavouk v jeho hlavě snová.

SMELL OUT OF MYSELF (pro bývalého Uzbeka) Žádná vnější chemie, jen zvuk a pohyb. Tančím - to jest ne:oddávat se dupání" (H. Michaux) - mé tělo vykonává intuitivně jisté pohyby směřující, jak cítím, k odblokování energetických toků v oblasti klíčních kostí a krční páteře. Jen zvuk a pohyb a blikání světel okolo 4 Hz. Náhle na dobu nedelší než čtvrt sekundy cítím pach svého těla tak, jak jej cítí jinýčlověk. Skutečně není moc příležitostí dozvědět se jinak něco objektivnějšího o svém tělesném pachu. To, co je zřejmé u sluchu,že svou hlavou slyším jinak zvuk, jejž ústa právě v této hlavě rostlá produkují, platí v nemenší míře i čichu! S tím, že reprodukční technologie pro vůně neexistuje. A od jiných se dozvíte leda pár neurčitých průpovídek - ve škále čichových vjemů je lidská řeč obzvláště chudá a závislá na přirovnání:"Celá celičká levandulová" je opravdu celkově levné! Ba asi jej cítím zřejmě objektivněji, než jak jej může cítit jeden nějký cizí člověk - cítím určitý souhrn,metapach. V tu chvíli mou mysl napadá přirovnání: Jem koberec, po němž všichni přešli! Je tam přitomna mnohost čichačů i pach vydávajících a jím se „nezaměnitelně" identifikujících individuí. Doba to byla opravdu krátká, abych mohl vytvořit vázanou kreaci. Dál pohyb, světla, zvuky a přitom ještě třikrát, vždy na takovou čtvrtsekundu obrovské návaly, jako při dost příkrém nástupu LSD. Celé to musí být dáno nějakým nezvyklým drážděnímvestibulárního aparátu, resp. něčeho, co vytváří představu o vnímání gravitace, neb zde ano, leč při LSD ne-dochází ka faktickému dráždění. Či jde o změnu množství přívodu krve k hlemýždi středního ucha ( v obou případech), který si v případě LSD chybně „přečtu", že se něco děje s orientací fyzického těla vůči gravitaci? Nebo se jedná o změny elektrického náboje v gliových buňkách či na membránách neuronů, jek uvádní na internetu Jurgen Sorger? Je člověk „out of body", čichá-li sebe takto a je tu ta"pupeční šňůra" spojující vytělesněného s tělem? Co ty krystalky plovoucí v trubičkách koordináty? Dostal matematik Gauss tenkrát nějakou novou zprávu od svého středního ucha? Spletenec otázek ke dvěma zdánlivě nesouvisejícím fenoménům. Badatelský brak v tuto chvíli jen, držte si kapesníky u nosu s tím, že držíte rovnováhu! Cvokhauz. Back-up to the myself!

VEČER ULEHNEŠ A ZEMŘEŠ Od tohoto večera už ti pokaždé hrozí, že když ulehneš, abys zavřel oči a do rána se vyspal, přeženeš to a dostaneš se moc daleko. Stačí si vzpomenout na okamžik, kdys byl nejdál od života, kdy musela tvoje mysl zatroubit na poplach, že stačí ještě okamžik nic nedělat - a zmizí! Pokud máš v tu chvíli dost duchapřítomnosti, abys sledoval, jak se do jednotlivých myšlenek vkrádá sen, a zároveň jsi natolik unaven, aby vodorovná poloha znamenala pro tvé tělo téměř ihned hladinu jeho oběhů a výměn, pak můžeš pocítit, jak se lze zbavit existence. Přichází to jako pozdější dech. To, co normálně v plicích dýchá, vystřeluje teď někam za krk a do týla,přičemž ponechává plíce jejich osudu jak vysvlečenou košili. A v ten okamžik se v tvé hlavě něco lekne - a srazí je(tzn.to něco) zpátky dolů. Cítíš to škubnutí, jež je zpět po své dráze smrštěno k plicím a naproti vysílá úlek. Úlek, který sevře hrdlo, takže se přeci jen nadechneš ještě o malinkou chvíli později,než došlo k povelu „nádech". Úlek pak teprve dorazí do hlavy, kde zastihne nosní dírky dosud netknuté pohybem vzduchu a tehdy máš příležitost pochopit, k čemu je vlastně čich. Ovšem musíš být „rychlejší než vítr" jak říkali Indiáni - a opravdu by se ti teď hodila koňská hlava. (Proč myslíš, že příroda vybavila tvory orientující se významnou měrou podle čichu jistým typem tvaru lebky?) Ale zatím, co takto uvažuješ a sleduješ - to zatlačené má v záloze ještě jiné triky,jak tě připravit o tvé zamilované „živobytí". Vystoupí z tebe „astrální tělo", které v sobě nese touhu zabít tebe spícího. Tak mi to bylo řečeno v onom momentě, kdy nozdry provanul první proud kyslíku, prány -co tady po názvech!! Ať je ten druhý kdo chce, ale věz, že je nesrovnatelně hbitější a zatraceně dobře ví, jak s tebou zatočit, protože jsi to ty sám. Musíš se vrátit k únavě jako výchozímu bodu. Musíš mu říct „jsi příliš unaven, abys teď zabíjel to, co ti odpočine". Proběhne to ovšem tak, že výše zmíněný úlek rozčeří ještě výše zmíněnou hladinu (adrenalinu v krvi - co tady po těch prolhaných názvech?!). A ten druhý to nestihne. Ne, že by mu to trvalo víc než tisícinu času, který by k něčemu podobnému potřeboval jakýkoli člověk, ale prostě čeká až pochopíš, že jsi mrtev. Nelze totiž zemřít, aniž bys předtím pochopil, že jsi mrtev. A ty to tentokrát nestihneš pochopit - úlek tě vrátí zpátky před rozhodující chvíli. Opět porozumíš, co je ze snu a co ze stavu, který sis přinesl ode dne. Ale teď jsi už opravdu velmi unaven a sen se tě zmocní - třeba trojicí sourozenců. Sen jako kapsa na zmatek světa, ten který ti dovolí zas jednu noc si neříct (třeba) : „I adore nothing / dokud se neoplní vodou" (1. verš Kokolia, druhý Borkovec - ale nemysli si, že je toho špetka v těch nebetyčně debilních jménech a názvech!)

PRUŽINOVÝ MECHANISMUS Dostávám se zase jednou přesně do toho stavu, mírné podráždění denních zbytků prolíná do přicházejícího spánku. Zmíněné opuštění dechu přímo nazírám jako sílu, která naproti pružině vedené zevnitř čepem stlačuje dolů tři (nestejné) kroužky. Mobilizace mysli způsobuje, že síla na okamžik přestane působit. Pružina okamžitě vystřeluje všechny tři předměty vzhůru. Není to vyhození ze sedla koně - spíš start rakety s následnou okamžitou explozí. V takovém bodě se kojenci zalknou - syndrom náhlé smrti ( = Syndrom mizející plíce -asi to pan Holub takhle nemyslel, ale já mu fandím). Mně to málem vyrazí dech úderem zespodu. A v příští sekundě zřím ony kroužky vymrštěné vzhůru jako části těla : spodní kroužek je trup do výše ledvin, druhý odspodu od ledvin po plíce a třetí - vrchní- od plic nahoru. Během letu vzhůru se vzdálenost kroužků zvětšila a právě v místech ledvin a plic jsem pocítil roztržení. Usínej až do roztrhání těla!

AŽ SE TY DVĚ BARVY SLIJÍ (15. - 16. 2. 96) Během usínání 15. večer se dostavil velmi krátce pocit rozlití, rozpojení všeho v dvě různé barvy. Těžko přiřadit „barvu" těch barev něčemu existujícímu, ale nechť to je bílá a černá. Neboť náhle přišel ten okamžik - (totožný s okamžikem vymrštění pružiny, vyskočení „dvojníka", ...). V něm se barvy slily. Bylo to provázeno intenzivním škubnutím v levém oku, jež těsně předtím jako by se rozpínalo do průměru mezi půl a jedním metrem, přičemž vzrůstal protitlak okolí. Po tomto škubnutí navazoval impuls vedený „nefyziologicky" působící dráhou - těsně pod povrchem tváře, pak hlouběji krkem i hrudí - do místa na spodním předním okraji žaludku, kde nějakou dobu dozníval asi jako slabší úder pěstí. Krátce po uvědomění si onoho průběhu následovalo usnutí. Navazující sen: Jsem vezen na operační sál, kde mi má zkušený chirurg operovat něco v břiše. Říká mi: „Když takhle začnu, vydržíte to bez umrtvení." Bere skalpel, který vypadá spíš jak řezák na papír vyrobený podomácku z plíšku a rukojeti od štětce. Nařezává mi kůži na levé noze tenkými proužky (asi 5 mm od sebe), jež se směrem k vnitřní straně prodlužují. Zprvu skoro nic necítím, ale jak se řezy blíží k nártu, silný tlak se stupňuje, až se probouzím. Ležím na zádech a pravou nohu mám přes levou tak, že pata tlačí na nárt .Hypotéza o černosti a bělosti těch barev: Je to černá oční panenka a bílé bělmo. Dvě barvy, které se běžně nikdy nedostanou k sobě, jelikož jsou odděleny duhovkou, která má u každého člověka trochu jinou barvu a to i tak, že někdo má v jednom oku jinak zbarvenou duhovku než v druhém. Slití znamená změnu stavu. Slije se snad monáda jin-jang? Výsledkem rozhodně není šedá barva - zákony malířství, kdo vám teď přijde na pomoc?!

IRITUJÍCÍ ZVUK (18. 11. 95) Jedu v tramvaji a někomu někde vzadu jedu tramvají a v jeho tašce sedím v tramvaji a jedu jakýsi kovový předmět se dal do pohybu - nejspíš šlo o váleček, který se setrvačnou silou, jak tramvaj přibrzdila rozkulil ze svého místa kupředu a tam. Sedím na svém místě v tramvaji jakoby nic a ten váleček narazil na sklo! Nemohla to být sklenice od kompotu, muselo to být něco, v čem se zvuk šíří jistou rozlišitelnou dobu - tedy štíhlá a vysoká váza namířená otvorem ke mně a dnem k tomu válečku. Anebo prázdné akvárium či lépe tenká plena dobře ztuhlého asfaltu, pokud mi má představivost umožňuje něco takového rozezvučet. A co to ve mně způsobí. Je to přesně ten pocit, jako když cínová kulička centimetrového průměru se kulí odzadu po patře úst a sice po jeho pravé polovině, přičemž stopa kuličky je čarou ve dvou pětinách šířky pravé strany patra od prostředka a tři pětiny šířky zbývají k pravé straně - to je ta, z níž roste pravé ucho, a právě ono zaslechlo ten zvuk o příslušný čas dříve. Ale o tom až později. Tedy ta kulička se valí přímo zezadu dopředu, až narazí na zuby. Narazí na dvojku vpravo nahoře, což vím líp než všichni ostatní, i kdybych v tu chvíli nevnímal dost ostře, neboť vlastním sádrový odlitek svého chrupu, který nadto mohu kdykoli vizualizovat. Kdybych měl pracovat s metaforou o krumpáči (viz text Védský rituál úplňku, musel bych teď hovořit o tom, že když krumpáč zarážíme do země, neubráníme se následně krátkému tahu směrem k sobě. Tento tah rozhrne půdu - pokud nástroj nedopadl přímo na kořen - a skončí (dřív než přičiněním našeho somatického aparátu pouze tehdy) když nabourá do šutru. V čem je zvláštnost - ten zvuk dělil mé patro vedví - na levou, větší část, která nesoudí a na pravou, menší, která soudí. To přišlo samo tím nárazem, nebylo předmětem úvahy - možná bude zpracováno později, ovšem teď chci jít směrem k příčině. Co je v tom kauzálního a co synchronicitního? Lidem, kteří chodí k zubaři tak málo, jako já (zaklepat tento fakt doporučuji, pokud máte před sebou dřevěný stůl, pouze v místě, kde z druhé strany desky navazuje noha - a stůl stojí na koberci - jinak radši ne!) lze v tomto místě navrhnout jen tolik, aby zkusili vzít jedno sluchátko (tzv. pecku) do huby, vytočit „volume" svého zesilovače dosti doprava a postupně sledovat, co se děje, když druhá pecka je utlumená a pak, když je v různých místech - v jednom či druhém uchu, před hlavou, dál stranou či blíž, v pupku (bude se ještě hodit, věřte mi!) a až bude asi metr za hlavou, pak toho zatím nechat a pokračovat ve čtení. „Vědomí se vždy mýlí, je-li namířeno proti přecitlivělosti" (Autopsia). Zkuste zcela zřetelně odlišit,o kolik se dostává zvuk z jednoho sluchátka do vědomí dřív než z druhého. Nespokojte se přitom s analýzou iterferencí, zkuste umožnit času, aby vás skutečně obstoupil. Jako živá tkáň šířících se vzruchů. A neobelstít se! Třeba - vnitrooční tlak, to není něco, s čím by šlo zacházet tak, že místo brejlí si posadíme na oči nějaký zdroj silného středofrekvenčního zvuku. Než řeknu - „tohle jsem cítil sítnicí" - (jde o zvuk!), musím si uvědomit, že jsem rozhodně neprovedl všechno tak, aby zvuk směřoval skutečně jen proti oku, nýbrž, že vibrace unikající do okolí, jimž nelze při takové hlasitosti zabránit, pronikly samy k uchu nebo alespoň byly konstrukcí toho „udělátka" přeneseny na lebku a takto svedeny k střednímu uchu apod. Můžu se prostě blamovat a tvrdit, že rozlišitelnost zvuku okem ......, že působení rytmu na stahy panenky ........, ale skutečnost je ta, že vnímám x kanály a ani jeden není „koaxiální" s jakýmkoli jiným - tedy jedině vnitřní prožití času tak, že impulsy přijdou na jistá místa v nestejnou dobu je možností, jak na poli těchto pokusů a pozorování udělat rozhodný krok.

2.

Z DOPISU M.VLČKOVI Praha 8. 9. 95 A teď to hlavní: v tom THC šlo o zjištění (který bude potřeba teprv ověřit), že průřez tepen je přesně odstupňován a je v poměru výšky tónů. Vlásečnice hrajou dole, centrální (s žilama paralelní) vejš, krkavice ještě vejš a srdeční tepna - to je soprán! (Obráceně než by to z „fenomenologie" růstu vyplývalo). Fyzicky se to pozná z rezonancí, který vzniknou při intenzivním vnímání průtoku krve jednotlivejma částma těla. Hysterie z přecitlivělosti spočívá v neodstranitelném vnímání tohoto plus diskrepance mezi stupnicí krve a neurony, které nerozlišují (rozměrově) periferie od centrálních částí. „Přeslechy", které tak vzniknou, můžou dostat člověka až do Bohnic. To nemá nic společnýho s „bílým šumem" (čti něco o akustice) ani s paralelní drahou axonů (čti něco o neurofyziologii) - teď nemám chuť to víc rozvádět. Pak jsem měl sen, kde jsem nějakou cizí holku umlátil k smrti, mrtvolu zabalil do deky a jel s ní taxíkem. V Dělnické ulici v Holešovicích jsem přesedl na tramvaj „vracející se s vojáky z války". - Že by THC mělo tyhle účinky? Fakt je, že neznámou osobu ve snu zabiju tak maximálně jednou do roka.

ZVUK STESKU (3.12. 95) Jsem přesvědčen, že ten zvuk byl vyvolán k životu pouhou myšlenkou na hašiš. Četl jsem něco o pěstování konopí na pobřeží Sýrie a o třech sítech, pomocí nichž místní zpracovávají rostlinu a zpřítomnil jsem si tu trochu, co mám v lahvičce v šuplíku. V ten okamžik mi tělem proběhlo zachvění elektrizujícího rázu. Mělo dvě fáze, první - slabší - jsem pocítil od pasu nahoru a druhou - velmi silnou - od pasu dolů. Zejména v bocích a vnějších stranách stehen zarezonoval mohutný záškub, který přitom jakoby směřoval od povrchu těla dovnitř - tedy inverzně oproti jinde zmiňovanému „šamanskému" třasu. - Nervy jsou lepkavými prsty Velkého Iluzionisty. Během oné asi jedné vteřiny se uvolnila velká část předchozího psychického napětí. Přesto jsem držel pozornost uvnitř a vedl ji „na pupeční šňůře" do blízkosti spánku. Ihned po ulehnutí začal onen zvuk: Neměl skoro nic společného s tím, co se běžně nazývá kručením v břiše. Vycházel z úrovně, kde končí nahoře ochlupení genitálií, řekněme těsně nad močovým měchýřem. Jeho nejmohutnější výpady dosahovaly asi do úrovně v polovině mezi pupkem a solárním plexem. Hloubku pod přední stěnou trupu si netroufám odhadnout, ale nelišila se příliš od pěti centimetrů. Zvuk měl svůj tvar. Nejprve to bylo podobné zhruba ragbyovému míči nastojato, pak po několika desítkách sekund pancéřové pěsti, až nakonec šlo o úplný plamen zvuku, jaký by asi hořel v trubce vyplněné povrchově aktivní hořlavinou. Zvuků celkem během asi čtyř minut mohlo být osmdesát až sto. Nevím, jak zní hoře, ale příslib zvučí hořením. (Zde záměrně nebudiž zmínka o akusické podobě tohoto zvuku).

KOMENTÁŘ (k autent. zápisu) 23. 7. 95 aplikována tzv. „půlka", tj. 50 mg diethylamidu kyseliny lysergové do asi 17,00 jen „svědění" - konečky prstů, pokles svalového tonu (= galvaniho masíčko), hysterie rozpíná oblouk mezi smíchem a pláčem - překmity stavů na hranici obojího, hlad - břišní dutina je jakoby zevnitř vtahována do svého středu. Poté se napřed nejasně objevuje na stropě obraz s převládající ostrou zelenou a fialovou barvou, dále se vyjasňuje, přestává pulzovat a začíná se „rastrovat" a násobit - stylové přechody: kresby z Palenque,Zrzavý, (Chagal), Karol Baron, Henri Rousseau, Max Ernst (kobylky a vegetace - děsivé!), (a hlavně)Keith Harring - vše se plynule proměňuje během pár sekund, „piktogramy" se hýbou a ruší. Svaly sebou škubou (do rytmu) bez ohledu na hudbu, pohled na lýtko říká, že se „směje" a směju se taky. Podpořím rytmus poslechem Throbbing Gristle. Ztrácí se jistota tvaru ve hmotě - když sto metrů ode mne vrznou vrátka, je to výbuch, cvrčci se ozývají zcela geniálně do rytmu hudby, deformace prostoru - zvuk má „globální" charakter, nerespektuje překážky (zdi, apod.). Po dohrání hudby se ozývá tělo, zcela nečekaným způsobem. Mozek prověřuje základní fakta o umístění jednotlivých částí. Na zahradě si lehám do mraveniště - nic necítím, resp. mezi lezoucími mravenci a mým tělem není žádná diference. Strom nade mnou má po 2 vteřinách jara, léta a podzimu.(Zima chybí - bílou barvu nelze spatřit - schovává se!). Cítím, že kousek za mnou lítá kocour z pampelišky na pampelišku. Na sousedku reaguju zcela přirozeně. Zcela mizí smysl pro vzdálenosti.Po návratu dovnitř (nechci další kontakty s lidmi) cítím, že mě mravenci dost poštípali - svíjím se.Při močení mozek najednou nemá jistotu - jak se to dělá, kam poslat pokyn, co chtít - vracím se z WC, aniž bych přesně věděl, zda jsem se vymočil, či ne - píšu a najednou se pomočuji (nebo mi praskl měchýř,nebo mi to teče z uší, nebo z loktů?), během chvilky si zakazuji připustit, že bych se pomočil - moč mizí - zdálo se mi to! Pouštím Beethovenovu „Osudovou symfonii" a při prvních taktech se mi dutina břišní bortí a drtí neuvěřitelné prázdno uvnitř. Zkouším masturbovat - mozku naprosto chybí důvod vypudit semeno, vypuzuje spíš jakousi „elektřinu",jakékoli erotické představy jsou ihned odvrženy jako zbytečné - vzrušivost tohoto typu neexistuje!Probleskuje jakási spojitost mezi varlaty a mandlemi, obojí odskakuje ode mne ke Slunci - Beethovenova hudba mi cpe dírou v zátylku do hlavy koště. Při pohledu do zrcadla vypadám jak strašidlo - panenka zabírá asi 90% duhovky, něco jako pára mi stoupá do očí, na chvilku skoro přestávám vidět - všechny mé koncentrace do očního pozadí (z dřívějška) ukazují svou pravou povahu. Zakazuji si oslepnout a opět vidím dobře. Přestávám i technicky zvládat zápisy - vzít tužku, přiblížit ji k papíru a najít správné místo, kde bych měl navázat, je úkon, který mozek ve své logice odmítá vykonatjako nesmyslný a zbytečný. Zdá se mi, že jsem spoustu let nejedl. Jsem jen kost a kůže. Hned poté jsem oteklý, svaly a žíly plné hnisu a plynů. Žlutý pruh přes půl oblohy mě přichází ujišťovat, že nebude žrát zelenou barvu. Přikyvuji v rytmu orchestru. Jablka padají ze stromů a mění se v růžové kameny, z poupat na stropě přirostlých vystupují mýdlové bubliny. Veškerá hmota mého těla se stahuje ke spodnímu rtu - nafukuje se jak balón - visím nad lesem za spodní ret - pak dech zcela přerušuje kontinuitu. Prsty nohou dělají samy hladce „theosofické součty" mezičasů. Je zde nouze o „nápady" které by byly „umělecky použitelné". Vysušování významu probíhá v kruhu a v soustředné spirále. - Vidím spartakiádu magie. - Pocit, že to podstatné, se prostě nemůže (!) odehrávat v tolika replikách! Zkouším vše vypnout a koncentrovat se na „prázdno" . Vyloučeno! Jen z jazyka přichází současně asi 10 podnětů, každou sekundu jiných 10! Fialový trychtýř mne nasává a vyhazuje do vlastního hrudního koše. Levá strana těla je horká, pravá studená. Hlad se stal tak nesnesitelný, že už nevnímám nic jiného - až ho nevnímám! Nemohu nic psát - myslím asi na 20 věcí najednou - životy přicházejí a odcházejí jak stíny na zácloně. Zcela pronikám do mechanismů vytvořené literárni postavy! (Schizoidní projekce jednovaječných dvojčat.) Pouštím Micuse: „As I crosed the bridge of dreams" - Tam je ta škvíra, jak se dostat odtud! (Nápady s písmeny: Z, J, němčina, prsť). Podezírám se z šálení - vše má tolik argumentů, kolik si přeju. Dělám piruety a různé krkolomné pohyby - snesu mnohem větší rychlosti a síly než normálně. Pak se dívám z okna na stromy kymácející se ve větru. Zcela prožívám jejich spoutanost: Stromy chtějí za krajní polohy, které se teď jeví zcela nepochopitelně, ale nemohou, protože příliš věří ve svůj tvar. Činím různá fyziologická pozorování - tělo je teď jakoby léta utržený list kopřivy. Postupně se natolik vysouší, že je opět jakýsi „prostor" uvnitř. Ukrájím kus suchého chleba a jím ho. -Tohle je situace, kdy lze „dvěma chleby nasytit zástupy". Organismus žije jinak - mezi kusem sádry a šunkou by nerozlišil. Naposledy šíleně kulminuje sluch. Když se podrbu ve vousech, slyším praskání obrovského ohně.Hudbu mám rozsypanou po obličeji. Prudce mi atakuje zrak zelená barva. Je už úplná tma, ale vše zeleně fosforeskuje a pulzuje. Hlava je ze zeleného želé - odporné! Odbavuji přebytečnou energii z prstů. Prostředník levé ruky je úplný laser - málem jsem se pořezal. Výrony energie z něj periodicky oscilují co do intenzity. (Asi 5 minut mám dojem, že bych tou rukou mohl léčit).Horko postupně slábne, citlivost očního pozadí klesá. Zvuky slyším silněji ještě asi 2 hod. tj. do přibližně 2,00 hod. Usínám.

Oprava a upřesnění pojmu „kresby z Palenque" Nejednalo se o motivy z jediné prokazatelně z Palenque pocházející „kresby", kterou jsem v té době znal (dovedl vizualizovat), totiž z překresby reliéfu svrchní desky královské hrobky. Troufám si odhadnout nyní zpětně, že šlo o kresby a motivy z tzv. Nové říše Mayů na Yucatanu. Tato byla budována pod silným vlivem kultury Toltéků, válečníků, v jejichž původní říši v centrálním Mexiku hrálo důležitou roli dobývání hornin ze země. Ve vizi byl sdělován prvek zániku v souvislosti s horninami a nerosty. Zpětně, po dalších zkušenostech, interpretuji toto tak, že kultura, jež povýší nerostnou substanci (lapis, čintámani, atd.) na nejvyšší místo a přiřkne mu tím (často i nevědomě) prvotní intenci tvoření a (krystalického) řádu, je zbavena možnosti dosáhnout vyšší úrovně prožívání a postupně degraduje. Tehdejší vize mi ukázaly pouze principy degradace, ovšem nikoli možnost vidět je v tomto úhlu pohledu. Ku chvále svrchovanému. 6. 12. 95

Navazující pokus o vyvolání lucidního stavu předávkováním ionty Mg (použit přípravek Pharmavit) 23. 7. 95 - požito 250 mg Mg výsledek : nic mimořádného

24. 7. - 500 mg výsledek: desítky osob - počítání, výrok „tuto krajinu spatřím ve snu"

25. 7. - 1000 mg výsledek : nic mimořádného vedlejší příznaky: ráno průjem 26. 7. - 1500 mg výsledek: nic mimořádného Vedlejší příznaky: následujícího dne průjem pokus přerušen 2. 8. 1750 mg výsledek: sen, v němž lékaři uřízli babičce nad zápěstím pravou ruku - stála v kuchyni a pahýl s viditelnými kostmi v zaschlé krvi měla od špenátu, jak se pokoušela vařit - odporný obraz i pocit, dále ve snu slyšená hudba (celé?) „Smrti Ostapovy" od Janáčka - předcházel poslech, jinak nic mimořádného. vedlejší příznaky: následujícího dne průjem

Lucidního stavu nebylo dosaženo. možné příčiny (zejména) 1) nevhodné chem. složení přípravku, jehož ještě vyšší dávka by patrně vyvolala vážné zažívací potíže 2)charakter EEG nesouvisí s lucidním stavem Z 5. na 6. 8. sen s lucidními prvky - viz. zápis snu

2. 9. požito 2000 mg výsledek: nic mimořádného vedlejší příznaky: silný průjem, neschopnost udržet stolici

"LUCIDNÍ" SEN Z 5. NA 6. 8. 95 Nejdřív se mi zdálo, že jsem přišel na návštěvu k Olze a Petrovi. Byt byl velmi rozlehlý a luxusní. Petr řekl, že si jde do kuchyně sednout k barovému pultu. Olga přede mě postavila plný talíř (vepřo-knedlo-špenát). Dívala se, jak jím, a nejednou řekla: „Ty máš levostrannou symetrii." Já jsem si to vyložil: „Ty jsi latentní levák" a chtěl jsem něco namítnout, ale Olga řekla: „To je přece slyšet!" a ukázala si přitom na uši. Pak jsem se probudil, přemýšlel o tom snu a říkal si, že ho ráno zapíšu. Asi za půl hodiny jsem usnul. - Hledal jsem sprchu v zadním traktu jakési restaurace, přičemž jsem z otevřených dveří jedné místnosti neustále slyšel běžet televizi. Když jsem se po chvíli vracel kolem těch dveří, vstoupil jsem dovnitř a přicházel k obrazovce, kde ve filmu nějaká žena mluvila k malému chlapci. Říkal jsem si - to je stejně zvláštní, že teď spím a vymýšlím si takovouhle scénu i s tak dlouhým a zbytečným dialogem. Pak jsem si řekl: teď nastala chvíle, kdy můžu udělat, co chci. Vezmu do ruky támhletu vázu a prohlédnu si ji proti světlu.Levačkou jsem to udělal. Díval jsem se na vázu a říkal si: „Teď vidím zároveň i svou ruku. Položím vázu a zapnu rádio." Levačkou jsem to vykonal. V rádiu hráli valčík (televize stále běžela), chvilinku jsem poslouchal, ale pak jsem si řekl, co tady v takovýmhle hotýlku, vystoupím teď pěšky na horu Ruwenzori (horstvo v Ugandě a Keni). Nějak jsem tušil, že na to nebude dost času. Po chvilce jsem se vzbudil s levačkou přeleženou, jakoby dřevěnou - vůbec do ní nešla krev a nemohl jsem hýbat prsty. Pozn.: Poprvé jsem jednal ve snu podle své vůle, která byla vytvořena jako důsledek zjištění, že se mi to zdá.

Poznámka úvodem (k textu „Mentolky) Ač je tato poznámka vzhledem k obsahu textu „mentolky" irelevantní, bude stát v samém jeho začátku - a nepatří hierarchicky jinam. Protože mne zajímají způsoby, jimiž se lidé mýlí a pletou (a právě jen proto!) bych si přál, aby text „mentolky" četl každý, kdo by chtěl interpretovat verš z básně „Vyčítám vyčtené", který zní „ ... řiť s mátou smířená" jako tematizaci přednostně homosexuálních motivů. Jistě tam třeba i ony mohou hrát roli - už proto, že mne samotného taková možnost vůbec napadá - avšak v čele zástupu mých úvah se pohybují odlišné kontury (viz text!). Neboť je báseň dedikována „Martinovi L." žádám zejména jeho, aby, bude-li třeba, šířil osvětu v tomto smyslu. Experiment (k textu „mentolky" + zkoumající enagram závrati) Srovnej s veršem: „Tíhové zrychlení je nejvíc cítit v koulích / při volném pádu" z básně, jež nakonec nebyla zařazena do Zvířátek. Exp. spočíval v natření varlat přípravkem Polar Ice Gel a vykloněním se z balkónu. Při tom důraz na sledování rozdílu mezi účinky přípravku a účinky závrati. Výsledek: porovnáním vyplynulo, že ohnisko pocitů závrati je výš než „v koulích". Snad až na spodní straně žaludku.

MENTOLKY a) Objevená inspirace: Henri Michaux píše v textu „Čtyři světy", že svět naprostého hrdinství byl provázen pocitem „opření o ledviny" resp. o nadledvinky. b) Vykonané pozorování: opře-li se člověk určitým způsobem v oblasti ledvin a nadledvinek - tak, že by se dalo hovořit o otlačení až téměř skřípnutí této části, dojde po uvolnění k pocitu, který se šíří směrem dolů podél páteře a má podobný charakter jako pocit v ústech při cucání tzv. větrového bonbónu. c) Oč jde? Tzv. větrové je způsobeno přítomností mentholu. Ten je součástí máty peprné a příbuzných druhů. V nadledvinkách se z cholesterolu tvoří hormony (mj. adrenalin a kortizol), ty spolupůsobí při tvoření testosteronu ve varlatech. Tvorba testosteronu je aktivována teplotou pouze nižší než teplota tělesná (proto i ta vnějšková poloha varlat!). Adrenalin aktivuje čerpání glukózy z glykogenu, což je nouzová a dlouhodobě neefektivní dodávka energie organismu z vlastních rezerv. Menthol (tak jako třeba kafr a hlinitany) reaguje s kyslíkem exotermně tj. při vypařování uvolňuje teplo. Cílem má být nalezení použitelné analogie pro aplikaci mentholu jako katalyzátoru jistých řízených procesů s cirkulací energie v organismu. Za tím účelem provedeny experimenty. d) Po cvičení „vzpírání" (viz poznámky o lingaštánaríře) natřít varlata přípravkem polar Ice Gel s vysokým obsahem mentholu. Vyhodnocení: Po úvodním pálení se dostavil pocit uklidnění až ospalosti. Lze uvažovat o aplikaci uvedeného postupu pro substituci ejakulativního orgasmu v některých případech. Interference s oblastí ledvin a nadledvinek nebyla. Úkol: Dohledat v literatuře fyzikálně-chemické procesy při omrzlinách a popáleninách. e) natřít ledviny zmíněným přípravkem a pít silný mátový čaj. Event. podpořit psychoaktivátorem (mochomůrka červená). Podle průběhu popsaného v odst. b) natírat dráhy šíření pocitu event. celou páteř. Vyhodnocení: Chybně zvolena dávka m. č. - výsledek nepřinesl nic, co by k dané problematice přispělo.

Z 9. 2. 96 Arkán 14 - srovnání se zápisem Védského rituálu z října 95 a se zápisem z Točné z července 95: Multiplikace v říjnu (kterou jsem v červenci „proklínal") nebyla možná z toho důvodu, že ve víru „kousků modré, červené(1) a bílé vlny." se rozplynulo nigredo, albedo i rubedo - proces umožňující multiplikaci(2). Z července 95, Točná dále: Pocit, že levá polovina těla je mnohem teplejší než pravá souvisí s faktem, že vydechnutý vzduch je teplejší než vdechnutý (srovnej se zápisem Védského rituálu pořízeným 2. 1. 96), což je velmi markantní právě v desetistupňovém mrazu (viz též zápis „Year After: My Fine Body Don`t Forget"!). pozn.: (1) Mnou byla spatřena jen modrá a bílá, pak jsem byl vyrušen - svou projekcí samozřejmě. To, co je ve mně obráceno ven, aby za normálních okolností rušilo, muselo přijít! Pak, když jsem se podíval na ruce (souvisí s důkazem bdění), byly modré. Ve stejné chvíli jsem viděl na hrudi obřadníka červené čárky - již tedy „přelil do druhé nádoby" (rubedo)? (2) Hledáním v literatuře (Lévi, Papus) se přiřazení ani barev ani multiplikace nepotvrzuje (např. barvy arkánu 14: zlatá a stříbrná nádoba, tekutina čirá či bílá - autoři se rozcházejí). Koncepci barev, jak prve zmíněna pochází snad od Guaity a do čes. prostředí pronikla přes René Aleaua.

VÉDSKÝ RITUÁL ÚPLŇKU (50 mg) Dívám se do ohně, R. začíná zpěv. Vyluzuje hluboké zvuky. A nyní zpíváš uvnitř mého žaludku.Zvuk zvolna vystupuje trávicí trubicí vzhůru. Jsi to ty - přijal jsem tě v potravě. Teď stavíš stan uvnitř mého žaludku. Vnímám, jak se horní žaludeční klenba pomalinku napíná a nadzdvihuje. Nemá to nic společného se zvedáním žaludku. Vychází to z míst, kterých se potrava nikdy nedotýká. Strop místnosti je zvolna dotýkán kůly, na nichž, jak už chápu, má být napnuta stanová plachta. Kůly jsou vztyčovány s nevysvětlitelnou přesností. Některé z nich jsou ale modré blesky. Zpěv se náhle ozývá daleko vzadu za mnou. Pak umlká. R. vstává od ohně a obrací se postupně k lampám vymezujícím ohraničený prostor rituálu na jednotlivých světových stranách. Mnohokrát opakuje mantru. Při posledním „okruhu" světla vždy na zlomek vteřiny zhasnou. Dělá prudké pohyby, opakuje je s přesností stroje, při tom mu zešikměly oči, jeho obličej se proměňuje - stává se „dračím lamou". Na okamžik pochybuji o smyslu toho všeho, ale má vůle je teď zcela zaměstnána prováděním zákazu. Zakázal jsem si už předtím barevné vidiny. Teď přicházejí obrazce na kamenech. Zakazuji barvy! Jen šedá, černá a bílá - poprvé bílá může být spatřena, bílá je na konci vůle, pozvedám oči k obrovskému Měsíci - je bílý a zůstane. Kola plná piktogramů přes drobné fialové a zelené žilky zůstávají šedá, černá, bílá. R. zaklíná potence jednotlivých končin. Cítím, že počáteční písmena jsou operační jehly, nesrovnatelně jemnější oproti noži, jímž mágové bodají do protilehlých stěn přesně orientované prázdné místnosti. R. usedá na své místo u ohně a natahuje prsty nad oheň, lehounce jimi zachvívá - ne, to kouř modeluje tvary. Upírá oči na špičku nosu a zvedá je. Zůstává z nich jen bělmo. Tak setrvává dlouhé dvě hodiny v tichu. Hudba, kterou vydává oheň je nesmírně hlučná. Zmocňuje se mne sofistika. Mozek se šklebí. Nachází tisíce důvodů, proč tu sedí také ten stoletý Uzbek ,proč všichni, co tu sedí, jsou tím a ne oním, proč vědí své a já chudák, abych si to celé vymyslel, taková dřina ! Těch osudů! Fuj! Polena v ohni jsou plná mravenců, dívám se upřeně do ohně a dělám s očima pohyby, které odhalují, že je to klam. Vzrůstá ve mně energie, která se projevuje nespokojeností s vlastními pocity. Osahávám kameny a zvedám je. Jsou lehké a plné zbytečnosti. Tečou mi nervy a není tu s kým uzavřít ponervní bratrství. Lezu si na ně, zapíjím tu informaci, polykám nervy, srkám to tajemství, které neexistuje. Hlad má podobu plátna žaludečního stanu. Umiňuji si, že budu zkoumat devátou tattvu - rága. Měsíc vydává tak intenzivní světlo,že si neustále myslím: „Už musí začít svítat." Přitom noc nepřestoupila půli, pomyšlení na ráno, na rodinu,na fyzickou práci, na slova jen slova, ve mně vzbuzuje děs a hnus. Kéž by se už tentokrát nenarodili (=nenarodily mé myšlenky?!). Zároveň si plně uvědomuji nesnesitelnost trvání. To je přesně ten PŘEDKUS,kterým trpím. Budoucnost jako vrah sebe sama je vrahem svého dítěte. Tak ukaž se!! Kde je ta sušumna,ten klotový rukáv budoucnosti. Má duše se krčí v klystýrovém balónku, na kterém sedím. Jeho šlahoun končí na zadnici. Jsem vyrušen kletbou pohybu - R. zvedá pomalu ruce se spojenými prsty a přikládá je na to místo mezi temenem a zátylkem. Dělá klec na svou duši. Pomalu ji usazuje. Něco odříkává, sleduji pohyby jeho jazyka za zavřenými ústy. Opatrně snímá klec a přenáší chycenou kořist před sebe. Pomocník před něho staví buben. R. vtírá svou duši do kůže napnuté na bubnu. Tahá prsty po plátně sám sebe. Nesnesu pohled,který je teď upřen do ohně, nevydržím se na to dívat. Uléhám na záda, pokrčené nohy směřují na západ,hlava k ohni, který hoří na východě. R začíná bubnovat. Ale jak!!! Jsou sny, které nesnesou uskutečnění. Dívám se vzhůru a uvnitř mé hlavy je místo, které se začíná točit. Vím, že smysl otáčení se shoduje se smyslem, kterým dlaně bubnujícího obíhají horní hranu nástroje. Mění směr, a také chvílemi se dotýkají pouze na protilehlých stranách. To má pozornost se také kývá v protilehlých úvratích. Kdysi jsem byl fascinován, když jsem se dočetl, že jistý cyklista, který začátkem století překonal světový rekord v hodinové jízdě, nechal doprostřed stadionu instalovat maják otáčející se přesně nastavenou rychlostí, a v kuželi jeho světla pak jel. - Neznám lepší přirovnání pro to, co se odehrává uprostřed hlavy.Pak náhle přišly blesky, z nichž dva musely být modré. Ovšem byl to pocit, jako když vám někdo dvakrát kopne krumpáčem zespodu do patra v ústech. Všiml jsem si jen, že R. už nebubnuje. A teď se mě zmocnil pocit na vnitřní straně stehen. Vycházely odtud jemné záchvěvy, jdoucí přes kyčle až někam k podpaží. Postupně se roztřáslo svalstvo celých stehen neuvěřitelnou rychlostí. Takovou frekvenci bych sám nikdy nemohl vyvinout. Přicházelo to v nátlakových vlnách se vzrůstající intenzitou.V největší vlně jsem cítil chvění až ve tvářích. Mé tělo bylo bezmocné, ale mozek analyzoval vše s naprostým klidem. Jde o něco mezi masturbací a roztřesenými koleny, což jsou zcela soupodstatné věci. Též je to karma rodu, související rovněž s urinací, která musí poté následovat. O tohle šlo v Beethovenově hudbě,jak jsem ihned pochopil v návaznosti na minulou intoxikaci. Tajemství „šamanské nemoci" spočívá v transformativní síle třasu, tohoto nejnehospodárnějšího pohybu ze všech možných. Energie spojená se strachem semene opustit tělo má být přesunuta k jiným místům. To je „hrdinstvím" v třetí symfonii! (Tvrdit, že rága, tedy devět - symfonií - znamená dovršení, je již ex post dosazený intelektuálský plk,neboť v dané chvíli mi úvaha na téma rágy byla znemožněna). Třas trval možná několik desítek minut a do rána se spontánně ještě dvakrát vrátil, doprovázen vždy libějšími pocity a vědomím stále menší bezmocnosti těla příznivě přijímaným myslí. Měsíc stál ještě dost vysoko, když jsem vyčerpán zavřel oči. R. začal znovu zpívat, právě když měsíc zmizel za obzorem. To byl první „existující" moment, jemuž jsem věnoval pozornost. Naprosto nemám pocit, že bych byl mezitím spal. Prostě NIC. Vstal jsem a díval se do ohně. R. začal pískat na píšťalu, užívanou na kobry. Pomocník obřadníka se dlouze klaněl dohasínajícímu ohni. R. cvičil teď mudry, dotýkal se jimi různých míst svého těla. S příchodem denního světla obřad skončil. Rozpaky, způsobené chvěním, způsobeným teď jednoznačně zimou, uštvaní slimáci na pěšině prolezlé hadí silou, hlad vody zapité informacemi, žaludek těžký jak přezkáče, přetrvávaly jako soudnost (= to, co souvisí s dnem). Při koupání jsem objevil téhož dne na stehnech několik drobných vřídků.

Celou dobu Praha, teď ještě o den později, tedy 9. října 1995

Otázky k VR (Védský rituál - Virtuální realita?) 2. 11. 95

1) Co, když onen stan stavěný v žaludku je krystalem soli? Krystalem, který narůstá, až se dotkne „stropu" - tam dotykem zase taje a rozplývá se od špičky (za depresí. - Přesně lokalizuji to místo mezi ústím trávicí trubice do žaludku a páteří, kde je ohnisko onoho svírání dutiny břišní při depresi, odkud vybíhá lehounké rozechvění měnící se v tíhu a odpor proti přijetí vnější potravy. ) Je-li udržování rovnováhy mezi táním a růstem krystalu podporováno psychickým stavem, který pak samo zpětně podporuje, nemůže člověk to ohnisko,v němž se krystal dotýká vrchní žaludeční stěny, lokalizovat přesně, aby provedl „akupresuru" zevnitř. Příslušná chemikálie provádí pak přímou „akupunkturu".

2) Stolicí mizí z těla stopy po slzách? Mohlo by se stát, že v tomto místě nedaleko pod bránicí začíná škytavka.Zvláště, jestli se jedná o bod, v němž se setkává prána s apánou, neboť u krystalu soli se zcela zřejmě nejedná o něco, co má mít název chlorid sodný (i když ani to není náhodné: 11 [Na] + 17 [Cl] = 28, 80 [Hg] + 16 [S] = 96, 2 + 8 = 10, 1 + 0 = 1, 9 + 6 = 15, 1 + 5 = 6, podobně též atomové váhy prvků), nýbrž o takzvanou filosofickou sůl, která je souhrnem samány, vjány a udhány, přičemž pránou je ona síra a apránou rtuť. (Ovšem - síra, , , prána , rtuť, , aprána, )

3) Co, když: (kys. chlorovodík.)

PŘÍBĚH POKRAČUJE O ÚPLŇKU (6. 11. 95) Během dne jsem si uvědomil několikrát lehký třas v dolní části těla. Nevěnoval jsem tomu téměř pozornost. Večer jsem si půjčil knihu Adolfa Zemana „V kraji šamanů a lamů" a začal ji číst v tramvaji cestou domů. Po příchodu domů se mne náhle zmocnil urputný vnitřní třas, který vycházel z dříve popsaného ohniska a podobal se „náběhu" účinku kyseliny. Bylo 23:45. Při pohledu na jídlo jakoby můj jícen byl tětivou luku, jejíž pružnost právě střelec zkouší zezadu lehkým poškubováním. Dal jsem hřát polévku a čekal,hledaje na obloze měsíc. Bylo zataženo, měsíc nevidět. Chvění procházelo po vnitřní straně paží. Ve 24:00 téměř ustalo. Bylo možno jíst a spát.

DUŠNOST ŠUPIN (20. 12. 95)

Jak to může souviset s požitím alkoholu? Stav je analogický počátku působení kyseliny. Vzduch, který je vdechován ,se zdá být příliš teplý a vlhký - plíce z něj dostávají nadýmání, nafukují se příliš oble a vzduch v nich nemůže „zapustit kořeny." Zatmívání před očima je jakýsi příliš přesvětlený film promítaný v reálném čase do plic, které se zdají být v tu chvíli zevnitř porostlé šupinami. Všechna luminiscence je v nich uložena energeticky - není to jako hologram, spíš destička spečená ze skelných vláken, kam se takzvaná tma promítá jako světlo. Což je samozřejmě vyřešeno kaskádním způsobem. A v plicích snad ne?! Když se pozorně zadíváš do pozadí toho zatmění před očima, spatříš tam své plíce (pokryté šupinami) vyplněné spoustou malých bublin. Ne bublin kulovitých, volných, ale navzájem překrytých blanek s ostrými rohy a tloušťkou vzrůstající z krajů od nuly. - To by hologram být mohl. Jenže při nádechu vidíš, jak jedna po druhé praskají, až jsou v nějakém místě šupiny obnaženy. Tam narazí dech na svou mez, ač plíce ještě zdaleka nedosáhly objem, kterého si žádají, aby považovaly úkon nádechu za dokončený. A už se musí vzduch vracet zpátky ven. Šupiny zase mizí za postupně vytvářenou hradbou bublin. Vzduch vychází z úst chladnější a sušší, než do nich vstoupil. Pokud se ti zatmí před očima - zasoustřeď se vší silou vůle na praskání bublin - tak neomdlíš!

SEN Z 8. NA 9. 2. 96 ( „o intoxikaci")

Nejsem si jist, co bylo příčinou intoxikace, ale vzhledem k ději dalšího snu, jenž následoval po probuzení a pojednával o přípravě „spejskejku" s hašišem, lze se domnívat, že totéž bylo zdrojem i té intoxikace, jež bude popsána vzápětí. Byl jsem ve svém pokoji, měl rozsvícené světlo a seděl na posteli. Měl jsem v ruce voskové tampony - tlumiče. Je to dvojice válečků v plastické folii. Pár, jenž jsem držel v ruce, měl normální velikost, když se náhle proměnil v pár tamponů asi trojnásobné velikosti. Dívám se na noční stolek - a tam leží původní pár normální velikosti. - Zdůrazňuji, že jsem vše pociťoval jako halucinace způsobené chemickou látkou - ve snu požitou - a nikoli jako běžné transformace dějů a předmětů ve snu! - Uchopil jsem tyto dva tampony do druhé (levé) ruky a dal všechny čtyři k sobě, když tu se začaly ty dva zvětšené roztékat a měnit tvar v nepravidelé „vločky". Chtěl jsem je rukou zformovat, ale nedařilo se to, a v tu chvíli se začalo takto celé mé vědomí roztékat. Viděl jsem rozostřeně a zkaleně (i světlo) - jako bych se nořil do bezesného spánku. Někdo mě ve snu vyrušil - otevřel dveře a promluvil. To mne vrhlo do jiného snu (banálního děje - s jistým starcem jsem se dohadoval o penězích a vyčítal mu jeho názor na ně), z něhož jsem se probudil s levou rukou téměř „odumřelou" z přeležení.

SYNCHRONICITY (volné pokračování úvah směřujících k přehodnocení původně použitého pojmu „kresby z Palenque")

Různé kombinace domněle transkauzálních vztahů jsou v současnosti sesypávány pod společnou etiketu synchronicita. Jedná se přitom vždy o vztahy lidmi registrované a uvědomované, tudíž o situace, při nichž je konána práce mysli. Synchronicity lze rozdělit na dvě „kvalitativně" odlišné třídy - na ty, které byly ověřením souvisejících faktů vyvráceny a bylo shledáno, že za nimi vězí přesně označitelná chyba člověka, a potom na ty druhé („pravé") synchronicity, u nichž není na daném stupni možno takovou chybu určit. Ty první nám nezbývá než energeticky maximálně vytěžit (jako nerosty!), když už byly k tomu nabídnuty. Druhé se pokoušíme pochopit. Avšak jakékoli zbožštění pravých synchronicit ihned implikuje náchylnost být ošálen nepravými. Nejsou od sebe zcela strikně odděleny a situace se komplikuje přidanou mentální prací na víru v .... (platnost některé synchronicity) a odbourávání víry v .. Pokusem toto nějak uchopit ve smyslu praktické diagnostiky byly mé stati uveřejňované v časopise Tvar.

UZBEKIÁDA 10. 11. večer - 11. 11. ráno (100 mg)

Začíná to velmi prudce. Je to lokální umrtvení. Slepnu. Musím se maximálně soustředit, abych neomdlel. Hlava zatočená, dech se propadá. Až to překonám. - Nahýbám se k vymyšlenému oknu pro ještě jeden nádech. Pak jsem opanoval dech. Zaplavuje mne pocit síly a jistoty ovládání dechu. A již přichází třas! R. bubnuje - jsem jediným železným plátem mezi mnoha pláty, na něž je bubnováno - ve mně se tóny dotýkají. Třesu se mocně v sedu, ale část mé bytosti tam není - velmi uvědoměle a klidně dýchá mou hrudí. Jsem teď pevný v zádech jak stožár. Třas vychází z míst, kde srůstají nohy mezi šourkem a řití. Odtud rovněž musí vycházet závrať - závrať z toho, že se zemská osa - páteř - nachýlí. Vidím před sebou, jak R.polyká slova. Cokoli vyřkne, je dlouhý hnědý trychtýř, jímž se valí slova před vyřčením, do jeho úst. Musím se teď hned naučit úkon polykání slov! Přepadá mě vize - jsem smaragd slov na hrdle všech všejedinná lidská bytost mne má zavěšeného..., abych nemohl - ale já se trhám, otvírám ústa, ano - takhle se pije vítr! Ale slova, tóny klokotajících bažin - mizí v hrdle R. Vypil mi je, dokud já byl kámen - neboť- již pomalu taje, prožívám pozpátku osud balvanu ztuhlé lávy vymrštěného z kráteru, letím obloukem do jícnu,rotuji, padám dovnitř a začínám tát v oheň. Tím okamžikem přichází třas do hrdla a na hlasivky. Pod kůží krku se mi škube chycená ryba v posledním okamžiku. Třas se přehýbá a do hrudi mi vrůstají zlatavé krápníky - stíny šikmo promítnutých cípů šrí jantry. R. přetahuje jantru přes oheň. Jsem teď schopen - třes náhle přestal - zastavit dech kdykoli a setrvávám bez dechu několik minut bez nejmenšího úsilí. Zaplavuje mne pocit síly stažených krvinek, které jsou bílé a černé a jsou teď zvolna roztírány v obrovské kovové míse coby svist. Zbývá okamžik a má mysl zmizí! Teď teprv začínám myslet - vše za celý život předtím bylo jen nanečisto - v tomto momentě se mysl obrovskou silou zvedá, aby se ubránila zničení. A tvoří svět. Přiveden do tohoto stavu člověk poznává, že vše bylo vytvořeno volbou, že to je jeho volba, ta nejlepší jakou mohl učinit. Mizí čas. Když chci, vidím okolní fyzickou realitu. Vše je rudé. A mimo moje tělo se zvedá vír modrých a bílých jakoby nitek vlny, aby vířil podél rostoucí zlatavé spirály. Trvá to míň než vteřinu a víc než život.Ale nějaký zvuk fyzické povahy mě ruší! Tohle bylo slyšeno ušima - říkám si, a je to úplná zvláštnost. Ale sedím v prázdnu (později se dozvím, že v tuto chvíli mi bylo saháno na levé rameno - ale nic jsem nevěděl,necítil). „I tady lze bdít!" je řečeno a od této chvíle se vracím zpět do pochopitelnosti. Vidím proud energie, jak krouží středem místnosti. Uzbek ze svého místa mapuje prostor, přičemž bleděmodré světlo na jeho čele ostře svítí a vpíjí se do mé hlavy. Cítím nutkání s ním na jemné úrovni hmoty válčit a dost sil k tomu. Chápu,že je to v pořádku, že svobodné bytosti budou spolu vést boj, neboť boj posiluje a není v něm vítězů ani poražených, boj je klenotem svobody a běžná realita s tím, co ji poutá, není skutečným válečníkům dost důstojným bojištěm, proto zde silní sejí důvěru a soulad. Uzbek si něco poznamenává na papír, chápu, že je teď schopen na rozdíl ode mne provádět fyzické úkony zcela koordinovaně. R. ho sleduje (svou energií)a říká - s pošklebkem, teď už jsem zcela s to rozeznat fyzickou úroveň skutečnosti a držet se v ní. - „CO TY KLIČKY ?!" Vidím na jeho hrudi červené nitky rychle kmitající středem, zatímco se proměňuje v mramorovou desku s vytesanou siluetou Buddhy. Mé ruce jsou modré. Od této chvíle mne to přestává zajímat, odcházím pryč. Zdržuji se v ústraní a hledám odpověď na otázku, jak to zařídit, aby závěrečná fáze svou aktivizací pouhého myšlení neodnesla onu závratnou sílu, jež byla tak blízko. Opálíš se na slunci, ale ve stínu budeš vždy ještě tmavší. To běžné bude měřítkem nejjednodušších, zcela elementárních výkonů síly. Pokud člověk nezmizí z žití, musí v něm zcela prostě vydržet. Vytahuji si prsty energii z uší a z vousů, což mi pomáhá překonat zhoršující se stav, kdy se vydržení svou popisností opět zabydluje v mém téměř zmizelém těle. Zastavit myšlenky a zastavit dech je opět to nejtěžší. Nakloníš se k umírajícímu a on ti pošeptá „Omlouvám se ti. Omlouvám se za všechno!". A ty naschvál řekneš „Jakže? Špatně jsem rozuměl!" - Takhle by to vypadalo, kdybychom byli hrou na čímsi počítači. Jenže stěny mají uši a strop má ústa, kterými na tebe dýchne, až budeš vypouštět duši. Ústa pro spolykání slov a vypití větru. Dobrou chuť! Poznámky 1) Pravčická brána - místo řeči, žaludeční klenba - vztah ke „spolykání slov" (duha x pyramida), zátopy (?) 2) Mentální anorexie - mentální tělo, fyz. t. , (Já) - komunikační problém - zátopy bodu (?) 3) hladovka x půst - přečkání - mentální dialog, očekávání obojího kontolovaná oběť (do jaké míry?) 4) poznámka ve smyslu tom, že : Lze se teorie „výchozího bodu" držet tak pevně, aby znemožnila jiný pohled na věci a předjala způsob interpretace pocitů (ment. komunikace)

Úlohy od 2,4) půjčit knihu - Dragomirecký ad (1) - vyhledat údaje o Prav. br. - pojmenování, ap. ad 3) - Weilová (!), vyhledat údaje o hladovkářích (Irsko - 70. léta)

YEAR AFTER: MY FINE BODY DON´T FORGET! Stačila odpoledne lehká „meditace" na předchozí sen, abych se dostal do velice zvláštního stavu. Kráčel jsem od Okrouhlíku ke Střížkovu a procházel v ul. Fr. Kadlece podél vysoké zdi dlouhé asi 300 metrů. Zde jsem úplně ztratil pojem o čase a vnímal jen neobyčejně toporně působící chůzi - tělo bylo „odpojeno", jako bych nesl svou sochu. Tenhle stav byl zároveň i horečkou, jaká dává člověku pocit oddělenosti, naprosté citové indiferentnosti k běhu věcí. Mohl jsem v nose vnímat obrovský rozdíl teplot mezi ledovým vzduchem vdechovanm zprava a horkým vydechovaným zleva. Na konci zdi jsem nevěděl, zda jsem podél ní šel vteřinu nebo půl roku. Posadil jsem se na patník a zcela prázdně zíral do zahrad. Pokus naplnit se nějakým vědomým obsahem se nedařil. Zvedl jsem se a šel dál - cestou jsem všude nacházel tvary části kružnice - na domech, kolem nichž chodím dost často. Uvědomení si, že dnes je to rok, co jsem byl první den hospitalizován s vysokou horečkou a vyrážkou provázenou otokem obličeje - kůže špatně dýchala, čímž se předměty stávaly průhlednými - mi umožnilo se vůlí vrátit do „normálu". - „Jemné tělo", „příčinné tělo"? „Tvarová paměť", „bio-sociální" rezonance?

CO UMÍ FILM 29. 9. 96 jsem shlédl film ALTERED STATES. V průběhu filmu se mi začalo dělat intenzivně nevolno. Kulminovalo to ve chvíli, kdy se krev hlavního hrdiny smísila s vodou v izolačním tanku a já uviděl R. jak mi říká „Co ti tady pomůže voda" (viz text Védský rituál). Plně na mne dolehla slabost živlů vůči principům (nebo čemu?) a pokračovalo to jako flashback stavu na počátku inoxikace mušk. ořechem (srovnej příslušný text). Cosi mi tak silně vířilo na spodním konci páteře, až jsem ztrácel dech. Jen mimořádné volní úsilí mi pomohlo překonat tu situaci, srovnatelnou s nájezdem první větší dávky LSD (srovnej text z Plasů). Zbytek filmu jsem pak sledoval již v pořádku. Následujícího dne krev ve stolici.

KAŠMÍRSKÉ OZUBENÍ (1. 3. 1996) Dnes jsem byl v zubní ordinaci, kde mi lékařka nabídla, že mi zbrousí zuby tak, aby se mi nezvětšoval předkus. Jde o to, že když skousnu volně, tj. tak, že zadní zuby počínaje čtyřkou se volně dotýkají, zároveň špičky spodních jedniček „vykusují zadní hranu lůžka horních jedniček a dvojek. Můj předkus je právě tak velký, že se zuby dotýkají nejcitlivějšího místa na přechodu dásně do protilehlého zubu. Prý pak při skousnutí podvědomě jeví svaly tendenci zasouvat spodní čelist, tj. skousnout ještě více vzadu, čímž se předkus zvětšuje. Svolil jsem a zuby mi byly zbroušeny tak, aby se při volném skusu špičáky navzájem vůbec nedotýkaly. Měl jsem přitom na paměti onoho pokročilého následovníka kašmírské jógické školy, jemuž jsem (jako první, kdo si toho všiml) řekl, že má - na tuzemské anatomické poměry zcela zvláštně tvarovány spodní řezáky tak, že výška se zmenšuje odzadu dopředu a jedničky tím tvoří „dno" prohloubeného oblouku. Má to za důsledek poněkud šišlavější mluvu (v češtině), ale naprosto přesnou (snad) výslovnost v sanskrtu. A co je hlavní? Takový chrup nectí intence k prohlubování předkusu, což v jiné rovině znamená podtržení přítomnosti a absenci nutkání projikovat v časové úrovni. Jde o takový zásah dostuktury vědomí (v případě zbroušení), jenž má hodnotu mystické iniciace. Je to na fyzické úrovni krok ke zbavení se otroctví nevhodně vrozeným anatomickým poměrům, kdy nervosvalový systém „pracuje za nás"vytvořenímnekontrolovaných analogií psychickým procesům protilehlých vědomé intenci. I ústa vy mohla být onou Pravčickou branou (viz jinde!), v níž se potkávají světy. Nechť stane se, co se má stát, v důvěře buď, JSA!

VÉDSKÝ RITUÁL (100mg) Přes počáteční fázi jsem nesen zvukem. Při zpěvu přestává být zřejmé, co je slyšeno a co zpíváno. Zvuk mne opanoval do té míry, že i krátkodechost, která mne v podobných situacích limituje, zmizela. Nutno uvést, že před zpěvem při pokusu zjistit, jakým způsobem pociťuji dech,cítil jsem, že pravou stranou stoupá a levou klesá. Po zpěvu za zvuku bubnu účinek narůstá. Nikoli bez nervozity očekávám příchod přelomové situace, kdy se budu dusit a krev se navalí do hlavy. Nepřichází to. Jen mezi jednotlivé lidi se vkládají závoje s velmi jemným rastrem. Sedím opřen v koutě po pravici R. Vytvářím tak tendenci být chápán (i se chápat) jako „korunní princ" rituálu (což si uvědomuji takto konkrétně až po skončení). Postupně se mezi účastníky rituálu vytvářejí jakási rozhraní prostorů, v nichž je každý jakoby hologramem své podoby. Úroveň komunikačních možností přes tato rozhraní je u různých osob různá. Jako by přítomnost informace byla v těchto okruzích různá co do intenzity. R. mezitím oživuje zvon vlastním dechem. To se děje ještě v situaci, kdy jsem s ním trvale v jednom „holoprostoru" a mám tudíž dojem, že jeho úkony chápu správně. Jiné osoby pro mne už mizí do čtverečkovaných obrazů, které jsou teď spíš podobny zblízka sledované televizní obrazovce. Postupně je kolem každého jeho vlastní prostor z drobných krystalků světla, přičemž každý jakoby žil a vnímal ve svém jinak. Přitom začínám cítit, že přehrada mezi „holoprostorem" do něhož se halí R. a ostatními „holoprostory" je větší a dále se zvětšuje. Z těl nejde pocit vnitřností, spíše jako by pod povrchem byl další úhel pohledu na vnější podobu každého člověka. Třeba: mezi Jindrou a Evou se odehrává jako na divadle symbolický děj, který se odehrál mezi Jindrou a jinou osobou v dávné minulosti. Šlo v něm o nabíldnutí a přijetí daru. R. se dotýká palcem levé nohy levého ucha, středu čela a pak pravého ucha, přičemž ji zkroutí, jako by neměla kosti. Pak se mění v medvěda, který chytá a zabíjí zvířata, která vniknou do jeho holoprostoru. Zároveň však zcela naztrácí lidské rysy. Ty jsou modifikovány do podoby hrozivých božstev z dávných (snad zvláště čínských) vyobrazení. Sleduji to jen jako pantomimu, avšak vím, že se jedná o lišky a hady. Nejspíše nedopatřením se stává, že reprodukovaná hudba, která teď měla zaznít, je zaměněna a začíná hrát Bachova varhanní hudba. Zvědavost, co to udělá s rituálem, způsobuje, že se nikdo nemá k tomu, aby došel nahrávku vyměnit (?). Má vlastní schopnost rozhodovat se a vyvíjet nějakou aktivitu je krajně oslabena. Sleduji jen, jak uprostřed kruhu proudící energie (mezi hlavami účastníků) vyrůstá obrovská černá socha holubice, která je zároveň malou bílou holubicí, již R. láká do svého „holoprostoru". Trvá to celá staletí. Chvíli si s holubicí hraje a pak ji polkne. Jeho holoprostor je přitom tak rozfázován, že zuby existují v jiné dimenzi než rty a ty zas v jiné než jazyk. Přestátám si být jist, že jsem s to vnímat, co se děje. Účinek začíná kulminovat. Po spolknutí holubice R. sám vytváří Bachovu skladbu a mění její vyznění. Nejde to snadno - napíná svaly v obličeji, kroutí se a potí - tónům trvá celé věky vylézání z reproduktorů. Pak „diriguje" pohybem paží hudbu. Zde je nějaká mezera, kterou má paměť nyní nezachycuje. Monika si sedá na uvolněné místo proti R.. Začíná mocně dýchat - jako kdyby hologram holotropně dýchal. Po chvíli se mění v „mladého Narcise" a vrhá na mne zlostný pohled. Nabírá děsivou sílu. R. se zmenšuje a je z něj odsávána energie. Ujišťuji se, že se mi to všechno zdá, opakuji si své jméno, datum narození, adresu. Odcházím na záchod. Náhle mám pocit, že močím krev z obětních zvířat. Chvíle děsu. Uklidňuji se a vcházím opět dovnitř. Proti R. sedí mocná bohyně a pohledem mi přikazuje usednout na své místo. Usedám a snažím se podpořit R. Nevím jak. Zatím dochází k tomu, že veškerý vzduch ve vesmíru je rozdělen mezi R., bohyni a mne. Ostatní jsou „z kola venku". Bohyně rychle získává pro sebe zbytek vzduchu. Ostatní vypadají, že čekají jen na její pokyny. R. se zmenšuje. Mám dojem, že budu souzen a trestán. Snažím se s bohyní smlouvat o svůj život. V určitém okamžiku mám pocit, že bych se zachoval jakkoli, jen abych zůstal naživu. Poté se bohyně mění a dává nejevo, že její úmysly nejsou protichůdné úmyslům R. Jen má jinou cestu. Nejsem si jist způsobem jakým bohyně zeslábla a kapitulovala - odebrala se na své původní místo. Snad v tom hrálo nějakou roli bubnování. R. se teď obrací na Jindru jako na božstvo. Shledávám v tom nějakou terapeutickou vložku. Říkám „Jindro, řekni něco". Jeho holoprostor je snivější než u ostatních. Říká pár slov, která mi nedávají smysl a znovu usedá. R. bubnuje. Pak se obrací ke mně. Chce ode mně, abych se nadechl pravou dlaní zvednutou nad hlavu. Nemohu zvednout ruku, mám špatnou koordinaci pohybů. Říkám, že nemůžu, že je mi špatně. R. mi chce dát napít vody, do níž mačká citron. Mění se v zrůdného skřeta, od něhož se bojím napít. Chytám se své láhve s vodou. On říká něco v tom smyslu: „Co ti tady pomůže voda". Chvíli mám dojem, že bylo rozhodnuto, že látka nikdy nepřestane účinkovat a žádá se po mně, abych opustil vše, co zde nemám. Smiřuji se s tím jen velmi nerad a ne zcela. Hledám únik. Následuje nějaká doba, která teď není pro mou paměť dostupná. Připadá mi, že byly přehrány všechny možnosti existování ve světě. Neustále je někomu někým jiným nabízeno, aby se stal bohem, který se mění a nafukuje na úkor umrtvení ostatních, aby pak zase splaskl. Takové pobývání nepovažuji za nic cenného - sám místo nepřijímám, abych nezdržoval.Chci vyvoplat jednání o tom, co udělat, aby se model vesmíru změnil, ale bojím se, že se tak stanu tím, od koho se čeká, že se první odtrhne ( bolestivě!) od svého kontrolujícího já. R. mi říká ( nebo to říká všem ?) „Nadechni se pravou nosní dírkou, vydechni levou. Pravou stranou vpusť projevený svět a levou vypusť neprojevený.( Tak omezíš to opakování dějů (?))" . Cítím, že to mohu udělat. Celou touhu k tomu upínám a vydechuji tak to zlé, co jsem způsobil. R. sbírá ze všech takto vydechnuté zlo, chyby a slabost a posílá je zvonem do mandaly mezi svíčkami. Ztotožňuji svou páteř s linganem uprostřed mandaly. Cítím, že tohle je princip, který poráží onu bezmeznou nesmyslnost „holografických vesmírů". Tenhle proces je provázen rychlým vyprcháním účinku látky. R. předvádí několik způsobů, jak ovládnutím dechu ovládnout vše. Bolestně pociťuji chybnou konstituci svého organismu, který není s to některé úkony vůbec provést. Zároveň jako by se mi ani nedostávalo citové vroucnosti, která dokáže netrénovanost příslušných schopností částečně kompenzovat. Po zbytek účinku látky jsem zmaten a zahanben. Celý následující den převládají neblahé pocity. Ze slov účastníků vyplývá, že každý chápal vzniklou situaci asi úplně jinak a skrze ony mnou viděné „stěny holoprostorů" komunikace nemohla projít bez zkreslení. K tomu lze podotknout, že ani teď nejsem s to jasně rozlišit, nakolik se úsloví „přání je otcem myšlenky" vztahuje na původní způsob sledování procesů v těle a nakolik na nově získaný náhled. 2.1. 1996

Ad „holoprostory": Jakoby aura byla krystalická a to, co bývá viděno jako barvy, jsem spatřoval jako velikost střepu hologramu - tou je dána jeho rozlišovací schopnost a dokonalost iluze paralaxy.

3. IDENTIFIED FLYING OBJECT „Na řezbě vidíme mužskou postavu s mírně předkloněným trupem - v poloze řidiče. Sedí obkročmo na silném trámci, k němuž přitahuje lýtka a chodidla, aby tak zlepšil „aerodynamiku". Jeho vozidlo by dnes nebylo těžké označit za raketu. Vpředu zaoblený trup přechází přes podivně tvarované prohlubně podobající se nasávacím otvorům, rozšiřuje se a končí tryskami, z nichž šlehají plameny. Sama předkloněná bytost upřeně sleduje směr letu a pomocí mikrofonu ovládá celé zařízení. K dalším manévrovacím úkonům jistě slouží čtveřice svislých pák pod mikrofonem, jež jsou velmi účelně uspořádány od nejkratší po nejdelší směrem od pilota. Ten má krční páteř pohodlně opřenu o pružnou opěrku a jeho hlava je velmi krátce ostříhána opět z důvodů minimalizace odporu. Kabina astronauta je od zadních prostor jeho korábu, kde se zřejmě nachází rozměrná palivová nádrž, oddělena přepážkou. Je tedy zřejmé, že v tomto uctívaném božstvu je třeba hledat vyslance jiné planetární kultury, jehož mise na Zemi dala počátek životu lidí. „ Ale přihlédneme-li ke skutečným faktům, pak nebudou ani v nejmenším mluvit ve prospěch kosmických hypotéz. Autor předchozího citátu pootočil celý obraz do nesprávného příčného postavení. Díváme-li se na reliéf správně, vidíme, že mladík leží na obětním kameni potaženém těžkou tkaninou, jejíž řasení symbolizuje příboj vln. Je obnažen a jeho hlava je mírně zakloněna. Z proutěného koše zavěšeného nad jeho břichem vylézá had. Had je v oné mytologii vždy spojen s nebem, nebeskou vodou - deštěm. Tato voda přichází z ještě větších výšek - z oblak ve tvaru písmene omega, jež může být transformováno ve znak pro nekonečno. Na samém vrcholu vidíme duhu, z níž je zde symbolicky vyznačeno šest barev. Pokud by nenapravitelný přívrženec kosmonautických interpretací shledal, že blízko pod duhou se nalézají vyobrazení tří létajících talířů, je nutné jej upozornit na symboliku nebeských vah, jež jsou „zavěšeny zdola nahoru a jejichž misky jsou obráceny dolů, aby bylo zřejmé obětovanému, že zde již nemá smysl uvažovat". Tato dvojznačná symbolika dává vyniknout duze, jež je ještě výše umístěna a sděluje obětovanému, že zde již „je po dešti". Voda nízká i vysoká se navrací v nebytí.

PRVNÍ POKUS OBRÁTIT POZORNOST

Shodˇte je ze skály dřív, než ze škály shodí oni vás Shoďte je ze skály jak ve starořecké Spartě, jelikož jinak vám něco takového hrozí. Zní to krutě, ale uvažte. Používání inkubátoru není nijak stará věc. Když se s nedonošeným dítětem naložilo jak výše uvedeno, sehrála zde svou neodvratnou úlohu gravitace. Volný pád jako nejrychlejší způsob, jak se přemístit. A dnes je nedonošené dítě po porodu, který by vzhledem k jeho menším rozměrům a hmotnosti měl být lehčí, avšak není to pravidlem, přemístěno do průhledné skříňky, kde je udržována stálá teplota, (rozumí se vyšší než „teplota místnosti") vlhkost vzduchu a obsah kyslíku ve vzduchu. Paralela, jež se ještě ukáže z jiné strany, dovoluje přirovnat situaci k jóga-nidra „spánku", kdy rovněž je adept (= ten, kdo se adaptuje, sloveso zde prosím v nedokonavém vidu!) nejprve v bdělém stavu (porod) a posléze se technikou pracující s (zjednodušeno co nejvíc) konstantním obsahem kyslíku uvede do stavu „vnoru" - inkubace. Zde je vyživován, zatímco matka své dítě (adepta) může pociťovat (= projikovat - viz následující text) jako toho, kdo odešel, aby se vrátil posílen. Nikoli bez rizika, ne každému inkubátor pomohl krizi přežít. Kojí-li matka, stává se v tu chvíli lovenou zvěří, neboť ten, kdo odešel,je vlastně její partner - muž, lovec - očekávaný a posléze k hrudi přivinutý. Dítě zatím leží v inkubátoru, je o ně pečováno gumovými rukavicemi a trénuje tak stav objektu virtuálně-realistické vize. Je to celé příliš technoidní, bez dokonalé zpětné vazby - což lze jinak nazvat i jemnohmotným působením matky, které by normálně na porod mělo navazovat. Škála pocitů onoho dítěte je velmi určujícím způsobem okleštěna. Kdyby se technickým pojetím inkubátoru podařilo ještě více napodobit dělohu, vzniklo by „fluidní lože", které narozdíl od dělohy nedodává všestranný (hydrostatický) tlak - což tedy představuje regresi do rané fáze těhotenství a spíše ještě do stavu oplodněného vajíčka, a hlavně pak už jen stačí odstranit gravitaci a máme tu stav bez tíže. Modelovatelný člověkem především v lucidním snění, kteréžto vyžaduje usnout a pak se virtuálně probudit. V momentě, kdy se naznačená paralela začíná obracet tváří, se neptejme, co pobyt v inkubátoru učiní s vůlí adepta, (když inkubátor sám vypadá bezmála jako volební urna) nýbrž na to, kdo přichází ze stavu bez tíže, aniž by si pádem ze skály u-blížil.

Projektivní realita Jediná věc, ve kterou doufám, je, že vám poskytnu některé zajímavé myšlenky a ukážu vám, jak se já s věcmi vypořádávám. C. G. Jung Jungovská širší definice projekce je rozvržena tak, že může zahrnout vlastně cokoliv ve vztahu subjekt - objekt. Toto pojetí bych chtěl - přinejmenším v první fázi - ponechat stranou jakožto zbytečně široké. Půjde mi teď spíš o vztahy mezi pojmy vnitřní dialog, vizualizace a projekce spíš taková, jaká je Jungem považována za přenos. A protože nemám na čem provádět statistiku, budu muset (aby to vůbec k něčemu bylo) být velmi konkrétní. To, co bývá nazýváno vnitřním dialogem (mentálním dialogem) se u mě projevuje tak, že kdykoli vnitřně formuluji nějaký shluk myšlenek a dojmů, mám vždy poměrně jasnou představu posluchače, kterému jako bych to říkal. Tato představa je tak jasná, že tím člověkem musí být někdo, jehož tvář i jméno pro mě není problémem v kterýkoliv čas a v jakémkoli stavu si vybavit. Co víc, musí to být člověk, k němuž mám nějaký vztah. A stává se, že během doby, kdy s ním vedu mentální dialog, dokonce vizualizuji jeho podobu, která je alespoň „koutkem oka" a alespoň na začátku promluvy přítomna. Kvůli čemu si myslím, že mám právo nazývat to dialogem, když onen partner není přítomen fyzicky ani jeho obraz téměř nediskutuje. Dialog se zde projevuje projekcí mých představ o tom člověku do toho, ke komu takto pronáším svůj monolog. Nemlčí „ze slušnosti", mlčí proto, že k řečenému prostě nemívá co dodat, vždyť ta promluva v sobě již obsahuje jeho postoj - jistěže tak, jak já si ho vykládám a ještě lépe řečeno, jak prožívám jeho postoje, čili je to jakási tresť pocitů, které ve mně daný člověk vzbuzuje, prokládaná tu a tam myšlenkami z „myšlenkových okruhů", jež se mi v přítomnosti (fyzické!) daného člověka nejčastěji otvírají - ale není to pravidlem. Pokud se stane, že „hovořím" o tématu, kde s reakcemi daného člověka nemám vůbec žádnou zkušenost, projikuji buď jiného (ale vím, že to je značně omezující, protože s tím se domlouvat zase takovýmto způsobem a s oním právě opět onakým způsobem je limitující - jaksi příliš „kvantové") nebo si troufnu „dobrodružství": pojednat danou situaci zcela nově. Samozřejmé je, že mentální obraz je takovým překvapením „poplašen" nesrovnatelně míň, než pak bývá skutečná osoba, pakliže něco takového učiním úmyslně ve „skutečnosti". - Zde zafunguje neomylně efekt bumerangu (a co teprve, když se toho dopustím spíš neúmyslně, „přejezdem" z projekce do vztahu - to jsem pak vyveden z míry hlavně já sám a druhý kolikrát netuší proč), ale o tom teď chvíli pomlčím a vrátím se k vymezení rozdílu mezi dialogem a monologem. Mám celkem špatnou paměť na tváře a na svou vlastní tvář nejvíc. To za a). Za b) od doby, kdy je pro mě snazší „vidět se zvenčí" nemám moc dojem, že právě s touhle osobou bych si nějak rád popovídal. A hlavně (za c) mám za to, že od mentálního promítání si sebe vně vede nejkratší cesta k duševní poruše, neboť na jakém vlastně principu vést dělicí čáru mezi tím ,co ze mne zbyde ve mně promlouvajícím a co „podstrčím" tomu mému naslouchajícímu obrazu? Nemá-li takto dojít k disociaci komplexů a schizofrenii. Dokud není ukončen proces individuace (Jung), nemluvě zde o átmanu, o kategoriích rúpa - arúpa apod., musí takový princip být v povaze. Otázka č. 1: Jak by to bylo se závislostí a nezávislostí na lidech, pokud by byl používán bez výjimky tento sebeprojikující model? Zkusím se zamyslet nad tím, co v tomto kontextu způsobuje pojetí vnitřního dialogu takové, jak jsem je popsal za sobě vlastní. Zde lze „bezpečněji" pozorovat (zatím budu psát jen) existenci určité distance mezi zrodem myšlenky a její podobou, kterou dostane s ohledem na obraz partnera. Filosofická vložka: Není braní ohledu na něco, někoho (zde zejména ve smyslu „ohleduplnosti") vlastně braním ohledu na vlastní projekce a bumerangovým efektem: sebešetřící funkce. Šetřící zejména od toho, co Artaud nazývá „krutostí"? Myšlenka je formulací nějak mrzačena. Jung tvrdí: „Člověk musí lidem vždy odpovídat v jejich hlavní funkci, jinak se nevytvoří žádný kontakt". V tom je nějak obsaženo i přesvědčení, že člověk je schopen tuto hlavní funkci odečíst, rozpoznat. Je docela dobře možné, že nějakou svou funkci „přidělím" osobě druhého, abych pak s touto funkcí (coby jím samým) rozmlouval (vnitřně - už bez jeho přítomnosti, ale - přiznejme si to - i v jeho přítomnosti). To pak vede k tomu, že nevím, co to vlastně je, ono velebené „umění naslouchat", když během rozhovoru nejenže „ukládám do zásoby" projekci na „horší časy" (kdy se z druhého stane pouhé „to" - neexistující minulý obraz), ale zároveň projikuji simultánně. A totéž očekávám od druhého) neboť : co vím o jeho projekci tady a teď během dialogu ve skutečnosti?), přičemž odhadem interpoluji mezi mou projekcí jeho, skutečností a jeho projekcí mne (a totéž předpokládám u něj), čímž vzniká kombinovaná zpětná vazba, která má v sobě dokonce zabudovánu parodii na sebe samu, nefunkční hybrid, s nímž interferuje, a tak vznikají „koincidence", jež bývají s to suplovat ono velebené umění naslouchat. Odbočka k literatuře - vyprávěcí formy. 1) Mnou používaná du-forma jako právě uvedený mechanismus projekce. Představa, že čtenář bude muset reagovat nějakým citovým zabarvením svého dojmu z jinak spíš neutrálních - informativních - obsahů právě proto, že atakován častým „ty" přistoupí na můj vzorec projekce. 2) Er-forma se distancuje. Postava nechť žije svým vlastním životem. Iluze, že odbavený obsah - dotěrný příbuzný dobře vybavený na dalekou cestu - se nevrátí. (viz. „Velká vizita"). 3) Wir - forma obav, že uvnitř autora není princip, jak vést dělicí čáru mezi projikovanými komponentami sebe a tím, co zůstane (viz dříve). Víra, že intence, z níž se myšlenka utváří, než bere ohled (viz dřív) je společná všem (my!). Ovšem pozor na to, jak je (s) nezbytným ohledem ta intence zpětně modulována! Není totiž velikášství bez projekce, ačkoli je projekce bez velikášství, čehož důkazem budiž 4) Ich-forma, kdy autor ne(zav)dává čtenáři jinou šanci, jak se vůči dílu vymezit, než projekcí. Pátráním po tom, jak autor projikuje a k čemu mu to je. Návrat k hlavnímu „víru" tématu a sice právě v bodě: k čemu to je. Za sebe! Nuže: Nejsem spokojen s faktem, že v tolika vztazích je takový vysoký podíl submisivně-dominantních modelů chování. Pokud je vůči mně něco dominantní, je to jakýsi apel, který je tu nějak „dřív" a „víc" než já, než my všichni. Ale nech (nechme)- co je to za vadu jazyka, že nelze poručit v 1. os. jed. čísla - teologických disputací, dominantní jsem (tady a teď) vůči tužce a papíru - a to musí stačit. Projekci činím (též) z důvodu, abych se tomu postoji vyhnul. Jestliže zůstanou po nějakém skutečném kontaktu zbytky (citově zabarvené!) sub. - dom. modelu není lepšího řešení, než je v projekci neutralizovat - vyrovnat. Jde jen o to, jaké jsou možnosti toho.

„Dokonce i papež se se musí jednou za čas vyzpovídat obyčejnému knězi" (Jung). Tato netypická situace - papež je na světě jen jeden a tudíž se zpovídá pochopitelně někomu jinému - ukazuje zostřeně převrácení rolí dominance a submise, kdy zpověď je vlastně „zhmotnělou" projekcí, která vyvažuje co největším protikladem „skutečné" postavení jednoho i druhého. Lze naopak uskutečnit projekci, kde se pocity získané ve „skutečnosti" dále vyostří, což by mělo být schopno použití jako diagnostická metoda pro situaci, že komplex nadřazenosti a komplex méněcennosti jsou dvěma stranami téže mince. Má vlastní zkušenost sahá spíš do hájemství idylismu, v němž je submisivně - dominantní postoj v projekci zastřen materiálem (projikovaným!) spíše snového charakteru, kde naprostá většina různých protichůdných či absurdně se k sobě vztahujících věcí (a lidí - o těch tohle je) je přijímána na společné bázi „sympatizujícího mírně odtažitého spoluúčastníka" - Což je ovšem úžasně nepřesná formulace, která by se neměla obejít bez zkoumání nakolik vědomě projikuji ve snu. To budiž otázkou č. 2., pakliže (zde, pracovně) přijmeme předpoklad, že nevědomou projekcí je sen jako takový. Tenhle text ale nemá být o tom, co dělá projikovaná osoba (aťsi je třeba „objektivní" ve smyslu astrálního dvojníka nebo něčeho na ten způsob). Tady by mělo jít o to, co dělám já (a neuvědomuji si to, i když bych mohl a měl) když bdím a myslím. Každou myšlenku jako bych formuloval tak (kvůli fobii z naprosté nesrozumitelnosti?), aby byla srozumitelná projikované osobě. Takto „přízrak" bytosti provádí první „redakci" myšlenky. Neprojikuji nijak v situaci, kdy si potřebuji říct: „Sednu si pod strom do stínu", neboť si to vlastně neřeknu. Ale když si potřebuji říct něco abstraktního, třeba: „Tahle hra je dobrá na cvičení postřehu", tohle doprovází už (celkem nutkavě!) chuť představit si, že to někomu říkám. Asi tedy - člověk se odcizil sám sobě (historicky!) tím, že začal potřebovat abstrakci. Sám ji nepotřebuje. (?) Tohle bude dost banální „filozofická pravda", ale: jak má být prospěšná na úplně elementární úrovni osobní psychologie? A o té to má celé být. Ale ono se chce honem spustit nějakou literaturu a ne doufat, že se lze o projekci vypsat z projekce. Přál bych vám vidět ty ksichty, co mi tu defilovaly při tom psaní. Ale ono se mi ... Trpný rod jako jeden z prostředků apelu. Toho apelu, který si lze přeprojektovávat z jedné osoby do druhé, ale krom hysterie z toho nic nevzejde. Mnohem nutkavěji projikuji do někoho, s kým se mám setkat v blízké době, než do toho, kdo řekněme před týdnem odcestoval na půl roku do zahraničí. Jako by to mělo souviset s přípravou na toho člověka, ale ono to spíš souvisí s přípravou na apel, který by mohl vznést. „Stále mít na vědomí, že druhý člověk je někým jiným než tím, co v něm čteme, když je přítomen (nebo když na něj myslíme): Anebo ještě spíše v něm ... číst, že je určitě někým jiným, možná něčím úplně jiným, než tím, co v něm čteme ... Každá bytost je němým výkřikem, aby byla čtena jinak." - Simone Weilová

Velká vizita Připsáno Tomášovi, jenž se stal předmětem mé nejstrašnější projekce, která způsobila, že se mi rok zjevoval jako černé svědomí následován v synchronicitním poli situacemi krutého výsměchu všem mým snahám věc „odargumentovat", aby pak zemřel a byl pohřben v mém snu a posléze ve „skutečnosti" vstal z „mrtvých", přičemž vyšlo najevo, že celá projekce shodou „náhod" k jemu skutečnému vůbec nedospěla, zatímco nevěda trval, indiferentní jak od časů prvopočátku. - - - Slovo ublížit varuje, že blízkost hrozí anihilací. Nutí do distance, která je právě tak velká jako totožnost získaná hrou popsanou v mé básni „Ingemar vymýšlí hru pro Svena a Solvi." Jaká je tedy tato luna v novu? Pojďme si přiblížit cvičení nazvané Velká vizita (které by mohlo býti tantrou snad leda, kdyby kvetla pod Tatrami). Princip spočívá v situaci, kdy jeden muž souloží s ženou zezadu (a la vache) zatímco tato provádí felaci druhému muži. Ten se dívá do tváře prvnímu, jenž je zde adeptem. Jung říká: „V počátcích procesu individuace se „Anima obrací zády". K zasvěcovateli adepta je obrácena čelem. Nebudu se zde rozepisovat o detailech nuancí vnitřního prožívání a zejména projekcí obou mužů (žena zde plní pouze pasivní úlohu - je to kruté, vím), jelikož to naprosto není určeno čtenářům časopisu S-M kontakt. Začnu zcela odjinud: Rozvodovost prudce stoupá od dob, kdy se používá inkubátor. Což, prosím pěkně, není ve vzájemném vztahu, natolik jsem statistiku ještě nevyprojikoval. To slovo je - opět zdůrazňuji - bez přímé spojitosti s pojmem provokovat. Ačkoli, jestli mám tak hloubavé čtenáře, jak by tomu předchozí stať napovídala - nevím, nevím. Jenže: co udělá dítě, které je inkubátorem fixováno do situace čekatele na toho, kdo porozumí jeho „negravitačnímu spočívání" ,i jeho matka, které muž odešel na lov (rozvedl se s ní, když bylo dítě malé a dokázalo rozumět jen „odešel, aby se vrátil silnější" - o výhru nad zvěří (poníženou ženou))? Dítě, které ve fluidním loži nechápe submisivně-dominantní model Předjordánsko-Zajordánské," Pozn.: K Mojžíšovi se vrátím pouze v abstraktní rovině, aby nutkavost textu kopírovala logiku projekce a zejména naopak. Tedy Anima - ta navěky k Mojžíšovým zádům otočená ryba - následník, ta žena z našeho cvičení bude očekávat návrat lovce, ale odkud?! Pozn.: Problematiku pohrobka „donošeného" inkubátorem nechme stranou, byť starozákonní Adam měl být tím adeptem, který odčiní projekci, do níž ho Eva uvrhla - odčiní ji protiprojekcí v pohádce o Sněhurce, kde vyzvedne Animu z inkubátoru. Stejně jako na druhém konci oné trojice je dvojče - Jan Křtitel, Ježíš. Jednovaječná dvojčata uložená v děloze obráceně vůči sobě - Jan K. nořil lidi do vody za účelem křtu, kdežto Ježíš K. po ní chodil. Sám si je, čtenáři zařaď vůči gravitaci, přijmeš-li statistickou formulaci, že lidské tělo se ve vodě vznáší, tj. objem ponořené části má být roven objemu vynořené. Pozn.: Zde je konec poznámky. (Stranou tedy zůstává i „perinatální varianta" jin-jangové monády, kdy jednovaječná dvojčata jsou v děloze otočena každé hlavou na opačnou stranu a porodník se rozhodne před akcí jedno nedochůdče obrátit.) Nic se nestane, neb ono i matka jeho urputně projikují k nebi, odkud má přijít ten, kdo je silnější než oni - ale z toho nijak nevyplývá, že by měl zájem na záchraně toho, kdo jej vyprojikoval (= realizoval v morfickém poli, srovnej s textem „Avatáry a morf. rezonance"). Ten někdo je samozřejmě mimozemšťan, jehož UFO je tím správným fluidním ložem, jemuž žádná skála není dost příkrá - je to avatár lovce sajícího z prsu zaslíbené země, který se vrací, aby převedl zástupy přes Rudé moře. Jenomže: on má natrénováno, jak být projikován, a tak tam na druhém břehu bude čekat (na vás) jen svět za obrazovkou, kde bude váš následník obrácen napořád k vašim zádům. A až se monitor roztříští „vnorem" plnohodnotné zpětné vazby, bude virtuálně-reálná Anima oplakávat pod skalou střepy z (futrálu) „svého" nedochůdčete. Nekojte při vizitě! - - - Místa a časy, jimž za toto vděčím: 1) Pondělní večer ve Svatém Janu pod skalou s nalezeným psem 2) Sobotní slunce na haldě panelů na dvoře mělnické porodnice 3) Vztek onoho pátku, než Tomáš po roce zavolal vše L. P. (= lstivé projekce) 1995

Avatáry a morfická rezonance (příloha) Jestli platí, že morfická rezonance podporuje zvládnutí dalšími jedinci těch praktik, které už jistý počet jedinců zvládl a nějakou dobu precizně vykonává, proč se v textech současných a nedávno minulých praktiků meditace soustavně dá číst o tom, že tehdy a tehdy byla hluboká meditace snadněji dostupná, a proto i rozšířenější než dnes. Ve Zlatém věku trvala prý běžná meditace tak dlouho, že je to v dnešním životě nejen technicky neproveditelné vzhledem k zapojenosti současného člověka do množství vazeb a činností, nýbrž se i tvrdí, že život současníků je tak krátký, že by se do něj „ucelený blok" takových meditací ani nevešel. Ptám se, co si počít s koncepcí morfické rezonance v tomto ohledu?! Nabízí se několik možností vysvětlení. a) To, co se dnes nazývá (nebo čeho teď rozpoznáváná část se nazývá) morfickou rezonancí, působí jen v rámci našeho věku (jugy), případně v každém věku, ale v každém jinak a na přelomu věků se dané mechanismy hroutí či transformují způsobem, o němž dnes nic nevíme. To bych zde nazval diskrétním modelem. b) Je docela možné, že ty odkazy na zašlé věky jsou míněny i tak, že ještě na počátku této probíhající jugy byla uvedená schopnost v lepším stavu než dnes. Skutečně si myslím, že i takto to bývá míněno. Pak se lze dotazovat na předmět meditace. Je-li předmětem meditace avatár-vtělení božstva do konkrétní podoby často hraničící až s podobou lidskou, mohla by morfická rezonance fungovat. Ale j-li předmětem meditace tvůrčí a životadárný akt sám, bez obsahu, pak: jak by se mohla uplatnit? Kde je ten tvar, který by ji vyvolal? Její platnost je všeobecná až na jedinou výjimku.Tenhle model bych nazval Diracův model. c) Ale ono se asi dá říct, že ani meditace na avatáry nedoznala přílišného rozvoje, u něhož by šlo vzít v úvahu i nápomoc morfické rezonance. Pak by snad šlo konstatovat, že morfická rezonance se uplatňuje tím významněji, čím vulgárnější, hustší a hrubší je hmotná úroveň - lépe: čím jednodušší je „tvar" projevu. A čím intenzivněji má ten tvar „v úmyslu" přežití - výdrž sebe sama, tvaru - tedy ne toho, kdo jej v morfickém poli realizuje. Tak neurotický tik i kunderovské gesto „nesmrtelnosti" morficky rezonuje až se hory zelenají (a to je špatná metafora - hádej proč?), zatímco i takovému antickému discobolovi bude muset za chvíli připadat, že hází bumerangem (perly na zeď sviním).

Sen z 13. na 14. 12. 95 (zapsáno 16. 12.) Objevená inspirace: 1) Rozhovor s Koryčanem o Hiršalovi a Kolářovi 2) Shánění dárku pro Jakuba, návštěva v bytě Světlany 3) Pes Světlany se jmenuje Tomáš Děj: Sestupuji po schodech do sklepní místnosti, kde sedí kolem masivního stolu asi 10 lidí. V čele Hiršal, řeční, gestikuluje a tváří se důležitě. Hledám Jakuba Syneckého - není tam. Jdu nahoru a na ulici vidím pře sebou zezadu Jakuba, jak něco vykládá Světlaně. Je to nesnesitelně intelektuálská řeč. Pak se loučí aniž mne spatřil-odchází.Doháním Světlanu až na schodech nahoru (na Fujtajflu?). Hladím jí stehna a utěšuju „Odjedeme do Egypta?". Pak jdeme dolů - jsou to tytéž schody jako na začátku, ale mnohem delší. Před námi náhle sestupují dolů tři muži nesoucí rakev. Pohazují sis ní,jakoby skoro nic nevážila. Je částečně průhledná - vidím v ní Tomáše K. Říkám si, žeTomáš je z gumy, není to skutečně on a já jdu na jeho pohřeb (do egypta?). - Dál si nepamatuji. 14. 12, jsem ten sen vyprávěl Romanovi Š. a pak Martinovi L. do telefonu 15. 12. ráno jsem na něj činil narážky v dopise Jakubovi Pozdější konotace: 15. 12. mi otec říká, že mi telefonoval Tomáš K. - Nemluvil jsem s ním více než rok, ve snu se mi neobjevil nejméně 10 týdnů (spíš déle).

POZOROVÁNÍ UFO Čas pozorování: Středa 28. srpna 1996, 20 hodin 54 minut středoevropského letního času Místo: Sídliště Ďáblice, park na jižní straně od bývalé kobyliské střelnice Počet přítomných osob: 1 popis události: Za chůze jsem pozoroval měsíc v úplňku. Spatřil jsem asi 40 vlevo od něj svítící objekt přibližně jasnosti hvězdy velký jen několik úhlových minut. Pohyboval se velmi rychle z místa, v němž jsem ho zaregistroval, tj. asi 55 nad obzorem přesně na západ a po 1,5 až 2 sekundách zmitel za domem, tj. asi 30 nad obzorem. Připadalo mi, že během letu se jasnost předmětu zvyšuje. Usuzuji, že šlo o meteorit, což mne napadlo již v okamžiku pozorování. Další okolnosti. Pozorovatel nebyl pod vlivem alkoholu ani jiných látek, nosí brýle -0.5/ 1,5 II, které v tu chvíli na očích neměl.

ROH HOJNSTI JAKO HEMISFÉRNÍ SKALP V jeskyni nacházející se v pohoří Díkti na Krétě, poblíž nynější vesnice Psychró, podle pověsti krmila múza Amalfia a proměněná v kozu novorozeného boha Dia pomocí svých rohů a to tak, že z jednoho rohu padal nektar a z druhého vytékala ambrózie. Nektar jako tuhá složka „potravy bohů" a ambrózie jako složka tekutá. Koza se skláněla k dítěti a dávala mu potravu ze svých rohů tak, jak ji dává matka z prsů. Potrava se tedy dostávala z rohů ven tam, kde je roh nejužší, přičemž rohy zůstávaly neustále vyrůstat z kozí hlavy. Pozdější doba pozměnila podobu těchto rekvizit tak, že římská bohyně Fortuna bývá zobrazována držíc přes rameno jakousi zašpičatělou nákupní tašku, jejíž užší dolní zašpičatělý konec se celkem dobře drží, neboť je beranovitě zakroucen a z horního konce poněkud širšího vyčnívají kusy jižního ovoce. Vrcholu tato interpretace dosáhla v zahradách secesních vil, kde je roh podoben helikónu a skulptura s rohem může být fontánou. Až na to, že... Sluneční kónus, je-li paprskem, tak jak bývá viděn na dětských kresbách, obrací se k člověku svým tenčím koncem, tím, který je člověk schopen přijmout. Do helikónu také se fouká tam, kde průměr jeho je nejmenší. A roh kozy Amalfie byl právě tak přivrácen k ústům boha bezbranného jako člověk. To až člověk ozbrojený amplifikátorem hojnosti, u něhož s množstvím nektaru (i ambróze - eintopf) z obého roste i rychlost jeho přísunu, situuje „výdejní místo" potravy bohů na ten nejvíce rozevřený konec nádoby.

ČTENÁŘSKÝ HODINOVNÍK Nevím, jak se kdo naučil číst. Já jsem se někdy mezi třetím a čtvrtým rokem naučil číst nápisy: cukrárna, tabák, chemické čištění, pro nemoc zavřeno .. A nějak zjednodušeně těm heslům rozumět. Ale až ve škole jsem se naučil číst souvisle a naučil jsem se to na čtení příběhů. Tohle „narativní čtení" se vztahuje i na různé vyloženě instruktivní texty - však takový návod k upotřebení je rovněž příběh. A učební texty přímo navazují na ten právě získaný způsob čtení a skrze něj stimulují (resp. nutí) mysl se učit. Tohle všechno píšu jen proto, abych upozornil, že jsem se naučil určitému tempu čtení - a s tím souvisí určitá doba k „odbavení" jednoho textu a jedné knihy. Každý zná knihu, kterou „vysál" za jedinou noc, ač to při jejím otevření neměl v úmyslu a zná i takovou, kterou neustále zavíral a odkládal a pokud ji nakonec dočetl, protáhlo se to na dlouhou řadu měsíců. Ale předpokládám, že jen málo lidí čte zásadně prvním nebo druhým způsobem.Já třeba dvousetstránkovou knihu skoro nikdy nečtu míň než týden a víc než měsíc. (To, že čtu třeba víc knih najednou střídavě ob den či podle gusta, nechť s tím není dáváno v souvislost.) Jde o to, že takovéhle tempo čtení nemusí být dané knize adekvátní. Příklad? Čtu „sebrané spisy" z celoživotního básnického díla nebožtíka, jenž nebyl autorem, co slintá jak čokl, takže ony spisy jsou brožurka zhruba centimetr silná a jsou-li básně datovány, kolikrát se stane, že na jeden rok nepřipadne ani jedna. A přitom je od začátku jasné, že na báseň myslel, kudy chodil, ale na papíře zbylo z téhle půlroční soustředěnosti jen dvacet veršů. A jak to teď můžu číst?! Po každé básni tak pět minut civět do stropu a pak obrátit list na další. To je neúcta hraničící s nemravností (viz obscénnost, jak o ní píše Baudrillard), ale hlavně - je to naprosto neadekvátní i kdyby se těch pět minut protáhlo na den nebo dva, co na tom. Sbírka básní - toť jedna z největších schválností na světě. Pokud autor žije a sám dobrovolně ji sestaví, má-li „všech 5 pohromadě" (5 desítek básní třeba...), udělá to jako kompromis. To jest dá jí nějakou stavbu, která čtenáři, až knihu po několika hodinách či dnech odloží, umožní pamatovat si aspoň tu kostru, nějaký princip, děj, v němž jsou básně zabudovány. Ale když někdo jiný řadí za sebe texty někoho (zpravidla mrtvého) a nečiní tak alespoň na základě toho, že dotyčného dobře znal a trochu s ním spoluprožil období zápasu mezi jedním textem dotvořeným a zrodem dalšího - aspoň v určité etapě autorovy tvorby, nutně se dopustí zvěrstva v podobě artefaktu, jenž předkládá čtenáři. Jaký názor si udělat o městě, spatřeném jednou v životě, a to z letadla v noci?! Určitě nějaký dojem to vzbudí - ale: zeptejte se pak deseti lidí, kteří v onom městě prožili valnou část života, jak vaše prostředky „sedí" a devět nebo osm (ať nežeru!) z nich vám poví, že vůbec nechápou o jakém městě to je. Nezbývá, než mít dobré úmysly, dost sebedůvěry a odvahy upozornit na tuhle distanci jako nepřeklenutelnou. Když sedím doma u televize a dívám se na fotbal, můžu jednomu mužstvu fandit. Můžu tvrdit, že jim rozumím, že jim pomáhám, ale je to sebeklam. Kameraman aspoň stáčí svůj přístroj do prostoru, kde je míč. Ale jak to dělá uspořadatel „sebr. spisů"? A pak si čtenář přečte vzadu: „zpracováno s přihlédnutím k ediční poznámce z roku XY" a „část ta a ta upravena v souladu se zněním časopiseckého vydání v r. X Z". Takový fíkový list nemůže nijak ovlivnit neudržitelnost celku, který nečiní vůbec nic pro to, aby se nějak přemostila nestejnodobost básníkova žití s básněmi a čtenářova žití s touto knihou. Rozlišovat mezi správnějším a méně správným pochopením takové knihy lze, ale za předpokladu, že nepouštím „oči" z faktu, že to je spekulace na n-tou!

Citáty 1) „ ... pohled na tvář druhého člověka je obvykle pro každého dosti restimulativní, do pod- vědomí se z paměti vynořují nejrůznější myšlenkové obsahy, které pak způsobují různé projevy pocitů nepohodlí." Andrej Dragomirecký

2) „Artaudova ... krutost je zběsilé působení znaku na realitu." Jean Baudrillard

3) „Není braní ohledu (ve smyslu ohleduplnosti) ... braním ohledu na vlastní projekce,a tedy sebešetřící funkce? Šetřící zejména od toho co Artaud nazývá „krutostí"?" Ingemar

„ ... hltáme tváře ... v jejich afektu, zbavené masek, znaků, ceremonie, ... podřizujeme se doprošování této nenalezitelné pravdy (= potřeb tváře, Pozn. aut.) ... Jenom zjevení, tzn. znaky, které neumožní přefiltrování významů, nás chrání ... Tvář zbavená vlastních masek není víc než sexuálním orgánem, tělo připravené o svá vnější zjevení je obnažené." Jean Baudrillard „Až příště uhneš očima, ... / ... / panenky v zraku tvém / po vodě pustí věnec hypnózy v Čechách" Ingemar

- - -

Pohlavní orgán, má-li vzrušovat, nemůže být zcela vytržen z kontextu těla. Tvář, má-li restimulovat, nesmí být vytržena z kontextu příběhu. Pokud někdo vede polemiku vůči mariánskému kultu, v němž spatřuje především projekci jistých erotických motivů (jako kupř. Milan Nápravník), měl by být ochoten přiznat, že takto napadá pouze legendu, nikoli konkrétní zpodobení (např. výtvarné) a už vůbec ne metafyzickou „kvalitu" Panny. Ladislav Klíma v „Bílé svini" napadá odděleně legendu (skrze blasfemii) a konkrétní zpodobení (P. M. Příbramská - skrze sex). Přitom ovšem mezafyzickou kvalitu drží v „protéze" stylizace různých rovin napětí mezi zakrýváním a odhalováním (svlékání Panny M. v rovině „obrazu" a zproštění čtenářů biblického slohu v rovině „jazyka"). Své nactiutrhání ovšem celou dobu drží v obranné hradbě autostylizace do zhýralého bandity Pietra, kterýžto odstup mu umožňuje, aby nedal všanc vlastní Animu (Ladislavu Klímovou).

BOJOVNÍK NA (VELKÉ) STRANĚ TĚLA Jak si mohl Artaud co bojovník těla nevšimnout? Nevšimnout, že mysl do srdce nemůže. Nemůže do srdce ne proto, že by bylo okupováno, ale proto, že mysl, aby myslela potřebuje krev. Krev, která do ní přichází od srdce. Od srdce, které pohrdne tím, co mu mysl může nabídnout na oplátku - myšlenkou krve. Myšlenkou krve, jež nedokáže být dokonalejší než krev sama. Sama mysl tak cítí vinu vůči srdci. Srdci, které vinu necítí, protože idea viny nemůže putovat krví. Krví proti proudu, proto jsou dva oběhy krve. Krve, proti níž musí člověk usilovně plavat, aby se dostal do srdce. Do srdce se nelze dostat myšlenkou. Myšlenkou, jejíž výroba a spotřebování je toutéž energetickou operací jako vina a odpykání. Odpykání, které znamená, že dostat se do srdce lze. Lze, ale není to zadarmo, a jestli je k tomu dobrá trpělivost, pak mysl nechť si představuje bouři trpělivosti. Trpělivosti moře, to jest krve, jež bije do břehu, aby se neshodoval se svým obrazem na klidné hladině a o něj nerozšířil jen svou iluzi vlády nad mořem a nevytvořil si v něm zároveň záchranný pás, brzdný prstenec proti vlnám. Vlnám, které rovněž podemílají ten břeh, aby se jeho obraz nemohl shodovat ani v čase. V čase, kdy dopadá obraz něčeho, co už je jinak. Je jinak obrana moře podmínkou útoku moře. - - - Kéž lidé zůstanou loutkami. Loutky nemohou chytat ryby, to by jejich provázky musely směřovat dolů. Loutky jsou plachetnicemi, jen se svléknout.

SÉMIOTICKÁ HLADOVKA (Léčba anorexie grafitti artem) Tělo je znak. Je víc - je znakem znaků. A znak prchá před jevem, s nímž ho duše spárovala. Znak neví, čeho je znakem. Jako kruh tam, kde je znakem pro Slunce, neví nic o Slunci, tak tělo neví nic o ... ? Tělo je znakem všech znaků ,a tedy musí prchat před svým (původním) jevem - bohem, jevem všech jevů. Slunce ví o kruhu, totiž způsobuje lidem vidění kruhu. Bůh ví o těle - způsobuje duši myšlení o těle, kontemplaci nad tělem, lásku těl a smrt těl. V duši je nejprve jev, jenž má být označen ,a pak teprve je pro něj vytvořen či vyhledán znak. Diskurs může vzniknout až touto operací. Existuje-li v duši nejprve znak, nemůže pro něj být vy- tvořen či vyhledán jev. Diskurs je mezi znaky, nikoli mezi jevy. Duše se „sytí" z jevů prostřednictvím diskursu vedeného jejich znaky. Pozn.: „Sémiologie je dnes žolíkem věd" - R. Barthes. Je žolíkem věd, tedy karet nikoli pachů nebo žab. Diskurs je hrou s papírovými obrázky, kterým musí být rozuměno, aby duše hrály. Konec pozn.. Je tedy duše jev? Ne! Diskurs nehrají jevy svými znaky, ale duše znaky jevů. Karty hrají duše těly ne svými, ale těly bohů. Tedy něčím, co jim nepatří, narozdíl od těch karet. A to vytváří nesnesitelnou nespojitost - prostředník je cizejší než to, co zprostředkovává - asi takto: 1., 3., 2., to je proto, aby existovalo rozhraní a byla možná diference. Duše je totiž taková, že bezprostřední „sousedství" nerozeznává, neumí se ztotožnit s jevem ani se proměnit ve znak. Neumí se ztotožnit s bohem ani se proměnit v tělo. Znak, který se dostane do diskursu prázdný (bez jevu, bez předchozího přiřazení k jevu) způsobuje skrze diskurs duši „hlad". Viz úloha žolíka v karetních hrách. Čeká se na aktuální přiřazení jevu tomuto znaku (jevem může být i transformace do úlohy jiného znaku či transformace druhého znaku v třetí). A takové „pozdržení" nahrazuje prostředníka (2. - 3.) a umožňuje, aby se ocitly vedle sebe bezprostředně související „události" - duše a karta, bůh a tělo (duše a diskurs, znak a jev). Znak sám hlad mít nemůže. Tělo samo nemůže hladovět. Prostě nezná ten pojem. Anorexie představuje dobrovolné odmítnutí potravy. Duše se „sytí" z jevů skrze diskurs jejich znaků. Duše se sytí z boha skrze vykrmování jeho těla. Hladoví, když jsou znaky prázdné. Hladem zůstává při prázdnotě těla. Grafitti art představuje dobrovolné odmítnutí diskursu. Ty znaky nejsou spojeny s významy. Duše odmítá diskutovat znaky. Ale už neodmítá současně vykrmovat tělo. Neboť pro výše předvedenou koincidence (JZD - jev, znak, duše, BTD - bůh, tělo, duše) platí ono „homeopatické" pravidlo o nepostřehnutelnosti bezprostředně souvisejících událostí. Sémiotická hladovka nahradí faktickou. Proto terapeuti - nechte vyzáblým stříkati po zdech. - - - Pokud jde o míru, do jaké znak pro duši reprezentuje jev, je možné, aby: a) reprezentoval přesně a beze zbytku, b) byl poukazem k ..., tj. nevyčerpal zdaleka veškerý potenciál jevu, c) transcendoval jev a „převysvětlil" jej doplněním smyslu, jenž není obsažen v jevu samotném, d) nereprezentoval vůbec nic, e) neexistoval. ad a) Přesná reprezentace uvedeného klasifikačního stupně je pornografie. Tam se vyžaduje, aby kvalita těl byla aproximací očekávání a aby děje přesně odpovídaly „prefabrikovaným" odhadům konzumentovy projekce. Anorexie toto nabourává svým vybočením z očekávanosti, úhybem před „průměrem projekcí" toho, co by tělo mohlo reprezentovat. Je to snaha překvapit boha při pohledu do zrcadla.

MINISTERSTVU ÚLEVY Nechť padne jako pod’tatá freudovská hypotéza o kompenzaci pudů! Aspoň ta její varianta, jež tvrdí, že enkopréza má co činit s kompenzací sexuálního orgasmu (prý regrese a fixace v análně- uretrální fázi libidinosního uspokojování). Situace: Muž se v noci probudí ze spánku a jak se tak převaluje z boku na bok, zmocní se ho sexuální fantasie. Veliký chtíč způsobí erekci a nastřádaná energie ho už už nutí, aby ji vybil mohutnou ejakulací. On to však neuzná za vhodné a podaří se mu myšlenky změnit tak, že erekce postupně zmizí a příslušných mozkových oblastí se zmocní letargie, jež by už už umožnila pokračování spánku. Ale než usne, začnou se ozývat povyky ve střevech, tlak narůstá, břicho se nad třísly dme, svěrač řitní je napínán, a tak muži nezbyde, než letargii rozptýlit a urychleně se odebrat na záchod. Pokud to stihne a dobře se vyprázdní, provází onen akt pocit úlevy jako těsně po orgasmu a nastávají ty nejpříznivější podmínky, aby se spánková letargie zhostila své vlády nad tělem. Podle mého je předchozí situace poznamenána skutečností, že u běžného muže(za ženy si v tom ohledu neodvažuji mluvit, ale bude to podobné!) není nervosvalová koordinace na takové úrovni, aby jeho mozek při ovládání těla mohl síly aktivující tak blízko sebe položené svalové skupiny odvést do takové dálky, jako odvedl myšlenky. Jsou-li střeva dost naplněna, mohou být zasažena „rozptylovým tokem" odváděné informace. Tak jako trénink vnímání symetrie pravo-levé u orgánů nad bránicí je nezbytný trénink odlišování nervo-svalových koordinačních systémů před a za „osou univerza" pokud jde o orgány uložené pod bránicí. Pak může zůstat moudí moudím a konečník konečníkem a v zásadě nic nebude bránit, aby se informace tam dole řítila rychlostí světla jako tady nahoře. Freudovské pojetí jen omlouvá tento skluz.

ANIMUS A SMRKÁČI Napřed „freudovsky": „Ať klády spadají / s bystrou kšticí ryšavý kůň ať zdechne / Piky! Piky! střílejí / a od toho se svítí" (A) - to je přání, aby erigovaný penis povadl a semeno nebylo vypuštěno. „Taky se nauč hrát falešné písně na flétnu / Žena nevypadá vždycky jako kytara" (B1) - je přáním muže, aby žena vykonala felaci. „Julie čeká na kolenou v obývacím pokoji / aby mohla dokázat Romeovi svůj cit" (B2) - žena si přeje felaci provést. „Gumuju počmáraný papír / poslední slova srdce" © - je zklamání doprovázející očistu lůžkovin po coitu interruptu (v intencích opačného rozpoložení k biblickému „Na počátku bylo slovo, a to slovo bylo u Boha ..." - Jan I/1). Co to prozrazuje o jejím Animovi? Animus subjektky (A) prosazuje svou plodivou energii přes vědomý odpor subjektky, jejíž cit nenalézá adekvátní vyjádření v tom, co opouští tělo (tedy v mateřství ani v tvorbě), nýbrž v tom, co zůstává při těle - viz následující verše „Žaluziemi prostrkujeme smysly do neurčita" - kognitivní aktivita je zaměřena nejistým směrem, „a hned nato v katově koši / válejí se.... „ Žaluzie se stává trestajícím nástrojem, proužky světla a tmy se střídají jako erekce a orgasmy, ale žaluzie se také někdy stahuje či vytahuje celá - toť vznik života a smrt. - „Ať klády spadají". Subjektka (B) rovněž pociťuje trýznivě mechanismus opakování „Nemusíš mrkat na labutě z kříže / musíš neměnit pohled před otevřenou ranou" (B1) „Žena televize usnula / při sledování seriálů o životě" (B2), a © rovněž „už nezbývá nic jen / vyzvracet se a / svalit se k zemi" přikročí k exteriorizaci obsahů jen v krajní nouzi. U (A) „válejí se oči uši jazyky a nosy navoněné ruce čísi" - tedy neválí se celý člověk - zbyly minimálně nohy „Já tichounce: pojď / za lány s tím páchnoucím pohřebištěm uprostřed" - torzo člověka je i torzem přírody a naopak. U(A) i (B) je důležitá tma: „... (v noci) / „Jestlipak je ještě poznáš" (A), „Vítám vás za vraty slepoty" (B1) „Při svitu nože" (B2). U (A) tma nutně neznemožní kognitivní akt, u (B) ano „na chvíli zapomenou ... dokonce i na sebe" (B2). © oproti nim „koukal do slunce", ale kognitivní akt nikde: „slunce mi ožíhá zbytek mozku, jinak spálený mozek / ... přecpaná hlava toho žáru". Jak je to se zrakem? © „V pohybu zorniček / mi to vypalovalo celý obličej / a zbyly tam jen krůpěje vody". Jako by směr pohledu na slunce lokalizoval místo obličeje, jež bylo právě sežehnuto. Pohyb je tu jen kvůli dopadu (inverzní situace je posílena i scelující dojmovou charakteristikou - „celý obličej x a zbytly tam jen ...".( B): „Nemusíš mrkat na labutě z kříže (= milostné lákání Krista s duší Diovou) / Musíš neměnit pohled před otevřenou ranou" (B1) a „Několik set očních panenek / tancovalo na hrotu měsíce" (B2) - měsíc v necelistvé fázi jako otevřená rána nutí subjektu (tedy jejího Anima) pohybovat panenkami, měnit pohled - ač vědomý obraz Anima - totiž autorský subjekt v (B1) - ví, že nemá měnit pohled před .... A subj. A? „pošeptal jsi: to nebyly moje oči / ... na žal ještě vidím. - // Říkám: na žal ! ale na ně na ně / pestrobarevné jak dále létají!?" Tady se nehýbe očima, pohled je zafixován, čímž je dosaženo superarbitrace kognitivního aktu - motýli jsou pestrobarevní, ač je tma! Jak básně končí? (A): „Ale když jsme tam přišli / / louky byly spáleny a motýli mrtvi" - Animus vykonal, co bylo možno a konstatuje marnost toho. (B): „Všichni pláčou / na chvíli zapomenou ... / na neumyté nádobí / dokonce i na sebe" - pláč jako akt fiktivní očisty a fiktivního (!) zaopatření" ©: „svalit se k zemi / a vyspat se třeba na kanálu" - spánek jako zapomenutí na neadekvátnost pozice, se zadními vrátky (= kanál) pro další případnou nereflektovanou exteriorizaci nevědomého materiálu (= zvracení ze spánku). Dynamika mandal: B: z motivů: věšení za ruce, obracení na ruby, mrkání z kříže, nateklé nohy, hory shnilých slov (B1) (B1) z motivů: tance očních panenek na hrotu měsíce, všichni pláčou (B2)

Syntézou obojího (ve prospěch symetrie na základě motivu „přijmi rozcuchanou ovci do stáda") ©: z motivů: pohyb zorniček, celý obličej, krůpěje vody, ohýbání krku doprava doleva, zbytek mozku, srdce, svalit se, kanál (A): z motivů: posloupnost-oči, uši, jazyky a nosy, navoněné (tj. jakoby lehčí než jindy - vzhůru obrácené) ruce, dále: koš, klády ( - vertikální uspořádání) Mandala, jež má reprezentovat vlastní projekci Anima subjektky (B), je asymetrická (B2). Mandala sub. (A) je symetrická a sestupná (dle čísel) pod hladinu voňavky - tedy: tělo je rozděleno na části, jež potřebují být navoněny a na ty, jež být navoněny nepotřebují - přičemž ruce se mohou a) vůlí subjektky či b) postavením všeho naruby „v katově koši") ocitnout výše než nenavoněná tvář - představuje to dvojí aspekt mýtů o sestupu do podsvětí. Ještě v (A) je akcentována substituce smyslů: „Za lány dááleko! (v noci)" - v noci není tak dobře vidět, zvuky z dálky jsou snadněji registrovány a je jim přisuzována větší váha (...áá...). „Říkám na žal / ... jak dále létají" - apel na překonání krátkozrakosti. Na závěr lze sledovat hledisko, podle něhož Animus se obrací ke světu skrze méněcennou funkci vědomí („Animus je ve své první nevědomé formě spontánní, neúmyslné utváření názoru, které má ovládající vliv na citový život." ... „chce rozlišit a poznat" ... „skutečný život, při němž je ona i obětí přichází skrze rozum ztělesněný postavou Anima - Jung). Subjektka (A) ví velmi dobře, že její Animus se obrací ke světu skrze mužskou aktivní poznávací činnost: „žaluziemi prostrkujeme smysly do neurčita" i to, že je branou ke kolektivnímu nevědomí - proto ten plurál v předchozím citátu. Subjektka (B) přesně v intencích toho, co bylo řečeno o mandale A, neprojevuje dost odvahy, aby její Animus učinil onen nutný obrat „... svoji špínu převlečenou za čistotu / a pověšenou za ruce... / Obrať se na ruby" - Ten druhý se má obrátit naruby, aby uviděl na ruby obrácenou subjektku tak, jak ona sebe skutečně cítí. Zde je Animus ještě příliš projekcí a hybná síla, která je skrze projekci dána tvorbě, je ještě vnímána duálně, externě, a tudíž nemá ze subjektky dost energie. C) svádí vyplavení méněcenných funkcí do vědomí na vliv alkoholu a snaží se od nich odvrátit - „no jó". Báseň má pseudo-abreaktivní účel. Schází jí vůbec i nasměrování hybné síly do projekce a skrze projekci do díla. Subjektky - básně Pozn.: pokud subjekty podepisují své básně přímo jménem svého Anima, je uvedeno pouze ono A) Jan Kameník - Motýli Ať klády spadají! s bystrou kšticí ryšavý kůň ať zdechne! Piky! Piky! střílejí a od toho se svítí Źaluziemi prostrkujeme smysly do neurčita a hned nato v katově koši válejí se oči uši jazyky a nosy navoněné ruce čísi Pak ticho -

Já tichounce: pojď za lány s tím páchnoucím pohřebištěm uprostřed za lány dááleko! (v noci) Jestlipak je ještě poznáš? usměji se zajíkavě Pošeptal jsi? to nebyly moje oči v katově košíku na žal ještě vidím. -

Říkám: na žal! ale na ně na ně pestrobarevné jak dále létají!?

Smáli jsme touhou celou dlouhou cestu Ale když jsem tam přišli—

louky byly spáleny a motýli mrtvi

B) Pozzo - ON část O(B1) Odevzdávám ti svoji čistotu Odevzdávám ti svoji špínu převlečenou za čistotu a pověšenou za ruce dřevěnými kolíčky Obrať se naruby Nemusíš mrkat na labutě z kříže Musíš neměnit pohled před otevřenou ranou Odpusť mi hory shnilých slov a ještě více mlčení Napoj se berane mé žluče Přijmi rozcuchanou ovci do stáda Taky se nauč hrát falešné písně na flétnu Žena nevypadá vždycky jako kytara Každý má občas po ránu nateklé nohy Každému občas prsty odmítají prsteny Vítám vás za vraty slepoty

ON část N (B2) Několik set očních panenek tancovalo na hrotu měsíce Při svitu nože Žena televize usnula při sledování seriálů o životě Život je asi kýč Julie čeká na kolenou v obývacím pokoji aby mohla Romeovi dokázat svůj cit Všichni pláčou na chvíli zapomenou na anglická slovíčka na neumyté nádobí dokonce i na sebe

C) Milena Šulcová - bez názvu Na ulici jsem se zastavil a koukal do slunce v pohybu zorniček mi to vypalovalo celý obličej a zbyly tam jen krůpěje vody ohýbám krkem do leva do prava... slunce mi ožíhá zbytek mozku jinak spálený mozek alkoholová mašina, no jó gumuju počmáraný papír poslední slova srdce je mi blbě přecpaná hlava toho žáru už nezbývá nic jen vyzvracet se a svalit se k zemi a vyspat se třeba na kanálu

.

4. MOŽNOSTI MEZILIDSKÉHO PŮSOBENÍ

Splavolam (aneb „Já jsem ho od znání viděl") Jak to udělat - za předpokladu nutnosti projikovat při formulaci myšlenky - když se v hlavě „sbíhají sliny" na myšlenku, pro niž neexistuje použitelný adresát či partner v komunikaci? Jaká opatření učinit, aby kvůli projekci nedošlo nakonec k úplnému potlačení takové myšlenky a následně (opakováním restrikce) k naprosté neschopnosti myslet neprojikovatelné: Což je nutná (ovšem nikoli postačující) podmínka (klímovského) „myšlení nemyslitelného". Chtěl bych upřít pozornost na demystifikaci jednoho opatření, jež funguje zajisté jako spolehlivá brzda při nabírání rychlosti blížící se rychlosti myšlenky nemyslitelného. - To opatření tak funguje, nikoli ta demystifikace? Účinná demystifikace demystifikovatelného snad (!) nikdy nepůsobí jako brzda?! Lze projikovat vůči osobám spatřeným ve snu, za účelem návratu těchto osob do některého příštího snu. Taková projekce je výhodná, neb daná snová postava při své indiferentnosti „unese všechno" a navíc se nevrací ku projekci nýbrž jen skrze ni. To znamená, že při svém návratu nebude komunikovat s původní (v bdělém stavu subjektem vytvořenou) projekcí, nýbrž se snícím, jenž zapomněl ve snu na svou projekci, a připraví mu tak novou situaci, v níž původní projekce ztrácí smysl. V tomto je ona snová postava podobná žijícím lidem a dokáže upozornit na nesmyslnost obvyklé snahy vytrvat vůči živé osobě v projekci navzdory novému kontextu, jenž tato osoba svým diskontinuálním „vynořením z času projekce" navodila. Úkol: Nějakou myšlenkovou formaci, která obsahuje „krkolomně" (prozatím) zformulovanou myšlenku - nápad a je doprovázena příliš osobními emocemi či příliš důvěrnou informací, se snaž vyložit s maximální důvěrou představě osoby, jež se ti objevila nedávno ve snu, dobře si pamatuješ její vizáž (příp. i další rysy) a máš dojem, že nemá v reálném světě svůj konkrétní předobraz. Případně pokračuj další myšlenkovou formou, projekce tak získává intenzitu. Když se ti ona osoba opět objeví ve snu, snaž se vzpomenout, cos jsi jí v představě říkal. Neříkej jí to, ale uvědomuj si, co v té osobě je z předchozího snu a co z představy (mimořádně obtížné!!). Dále zkus poznat, že se ta osoba chová ještě podle jiného řádu, že je v ní něco, co překračuje dosah paměti i projekce. (Nazvu to zde jejím vlastním vývojem.) Logika snu ti odhalí, čeho se dopouštíš v jednání s lidmi, ale hlavně: Zkus jí to teď říct doplněno komentářem vytvořeným ve snu. - Je to „lucidní" nebo není, this is a question?! - A dále, pak v bdělém stavu analyzuj, nakolik byl ve snu vytvořený komentář poznamenán pamětí - vzpomínkami na reakce v bdělém stavu - a nakolik se ti vymkl do logiky snu, která je (a o tom dumej!) adekvátnější „přípravou" tvé nové snové identity na novou snovou identitu té postavy, nežli projekce. Přenes to do svých představ (momentálně nepřítomných) žijících lidí. Uvědomuj si (stále!!), že to, co přesahuje paměť i projekci (a s čím sis nikdy nevěděl rady - toť autorova samomluva!) je stejné jako to, co ji přesahuje ve snu. Mystika pro zaryté materialisty. „Manifest synektorské skupiny" (Ála širá Rus) Nikdo z lidí (včetně mne samotného) tu není od toho, aby mi splnil mé představy! To je třeba mít na paměti, pokud budu rozebírat jeden z oblíbených sociometrických paradoxů, kdy testovaná skupina osob má určit tajným hlasováním pořadí nejoblíbenějších členů. Pak jsou jednotlivci o samotě tázáni, zda ten či onen je oblíbenější než já sám či nikoli. Nejenže výsledky takto získané se liší, ale vypadá to dokonce tak, že dle druhého - komparativního - střetu kvalit se sebehodnocením by počet odevzdaných hlasů byl odlišný než počet hlasujících a nikdo není (statisticky významně) schopen správně odhadnout své umístění ani umístění nikoho dalšího. Neodpustím si anekdotu: Jung se ptá Freuda: „Je to všeobecné, přímé, rovné a tajné, co je to?" Freud chvíli váhá a pak zvolá „Penis!" Jung na to „Nikoli! - Volební právo!" - - -

Proč se ti lidé tolik zmýlili, hrála tam totiž roli projekce a sebeprojekce, odhad projekce a zpětná projekce (protiprojekce), odhad projekce druhého vůči třetímu a protiprojekce, kterou vyvolává i odhad dopadu těchto odhadů na projekci a na protiprojekci. I jiné věci s tímto související, ale pojmenování samo ještě nemusí k ničemu stačit, tak toho nechám. Je to tedy tak, že jsem já, pak kdokoli jiný, eventuálně jakési zastřešující vše, kde je tematizováno vše se stejnou vahou (v matematickém pojetí), avšak jakmile jsem nucen konkretizovat situaci běžné reality, jsou to naprosto odlišné kategorie, kde ono já je nějak vše „tady" a ono „ty" rovněž, ale jinak!? Já jsem bůh (vše) a ty jsi bůh, ale jsi úplně jiný bůh - co jsi to tedy vlastně za boha, když bůh jsem přece já (ne: bližší košile než kabát - tohle je mnohem ostřejší diference, košile je zevnitř namazaná lepidlem a kabát má zevnitř bodliny), nejsi ty nakonec ďábel?! (Sartre: „Peklo jsou ti druzí!") Toť inflace (dle Junga) v autoerotickém (dle Freuda) postoji. Kdyby měla vzniknout synektorská skupina, je naprosto nezbytné, aby fungovala preventivně proti výše uvedeným mechanismům. Jinak nemá právo na existenci - ve smyslu toho, co Jung píše o tajných i „tajných" společnostech jako náhradním útočišti, jež je brzdou individuace a rozvíjení úplného výsostného Já (das Selbst). Skupina by měla umožnit nejen tyto věci hlídat, ale zároveň je transformovat, aby abstraktní nárok se stával konkrétním jen do té míry, do jaké postoupila individuace a do jaké je „das Selbst" přístupno mému vědomí - tj. bdělost jako míra snění. Úplné Já pak může inhibovat uvolněný materiál nevědomí, včetně poměrné části „skupinového egregoru" a ne naopak katalyzovat ohňostroj projekcí, jenž (jakkoli složitě se jeví a k bizarním hříčkám svádí) uvrhá jedince takto sdružené zpět k statistické shodě s populací, tj. dle Husserla i Junga do neautentického modu bytí. - - -

Skupina „duševně zdravých" osob (duševní zdraví, jako naprostá nepřítomnost engramů se ukazuje výlučně skrze svůj opak - Dragomirecký, proto ta opatrnost), jež praktikuje psychoterapeutické techniky, aby umožnila posílit duševní zdraví svých členů. Jde zejména o kolektivní příspěvky k analýze, jejíž hlavní díl (zejména co do pochopení), musí ovšem každý vykonat sám. Analýza jako nástroj sledování sebeprojekce v synchronicitním poli (viz „pátračství" - Castaneda). Analýza na jedné straně nikoli přízemní, inklinující k hypochondrii, ale rovněž ne autistická, tíhnoucí nutně k inflaci. Extáze fungující jako kontrolovaná štěpná (schizoidní) reakce. Změny tempa a intenzity musejí vycházet z individuálních potřeb. Operace v synchronicitním poli nedoprovázené opatrnou analýzou vedou k autismu, resp. k pocitu, že existuje tajemství, jež je kolektivně drženo (např. skupinou), což je blud. A v neposlední řadě: Analýza, jakkoli precizní je vždy moc abstraktní, konkrétní je jen lidská situace a etický přístup k člověku. Vnitřní etika skupiny, má-li se lišit od etiky „všeobecné", musí vyrůstat z dialektiky „kontrolované extáze" a ne být mechanicky kooptována z jiných (časových a prostorových) poměrů či vyvolána expanzí individuální vůle do vnějších polí (magie jako „hyperkontaktní blud", kdy vůle modifikuje i to - a čím dál více jen to, co jí nepřísluší, čímž se vytváří systém se zabudovanou simulací zpětné vazby, což je nebezpečně povedená kopie skutečné zpětné vazby, jenže ono zpět je diktováno už vstupní informací - co do obsahu. Formální variace pak navozují zdání odezvy.).

SEN z 1. na 2. 4. 96 (film) Předchozí pozorování. Poslouchal jsem delší dobu „bílý šum". Po určité době jsem na pozadí šumu slyšel tichou klavírní melodii. Po jistém pátrání, kde je její zdroj, jsem zjistil, že pochází z televizoru zapnutého v obýváku, kde podbarvuje probíhající pořad. Srovnáním jsem zjistil, že je-li bílý šum vypnut, melodii neslyším. Byla, opravdu mnohem tišší, než je síla zvuku televizoru potřebná k tomu, abych jej takto (přes dvoje dveře a lomenou předsíň) slyšel! K tomu použita vonná tyčinka Zodiac-Rose 30. SEN děj: (rozepsaný do „scén") 1) Měl jsem hrát jistou vedlejší úlohu ve filmu . Hlavní role měli hrát chlapec a dívka asi 17 let staří, které režisér vyhledal v tramvaji - nejprve jeho (bylo to u Jindřišské věže, jel jsem tou tramvají rovněž) a později ji. 2) Oba vynikali nadpřirozenou oduševnělostí výrazu a budili u film. štábu zcela automaticky respekt. Ve filmu hráli dvojici, do níž skrze polibek „vstoupil Duch". Když k tomu došlo, byl jsem zároveň oběma hrdiny (jím více). 3) Poté díky Duchu měli možnost vybavit si své „minulé životy" a pochopit (se). Již mnohokrát se v různých podobách setkali a ta setkání byla vždy důležitá. Zejména detailně byla zpřítomněna poslední taková situace, kdy ona byla raněným vojákem v lazaretu a on coby sestra vojáka přišel na návštěvu. Vypukla mezi nimi hádka, kterou sestra vyřešila tak, že svého těžce raněného bratra uškrtila. Stával jsem se postupně v různých fázích oběma hrdiny a měl příležitost „zevnitř" prožívat pochopení a odpuštění, k němuž postupně dospěli a jenž jim přineslo lásku plnou srozumění s během života. 4) Rozhodli se uzavřít „alchymický sňatek", proměnili se v asi tříleté děti, jež v doprovodu několika stejně starých „družiček" a „mládenců" vstoupily do katedrály a kráčely k oltáři. Zde coby kněz - oddávající byli oba (!) moji rodiče. (Byl jsem v komparsu - davu svatebčanů - a dával matce očima pokyny, co má dělat - byla ze situace vyplašená, otec mlčel a držel se více stranou filmařských světel.) Byli oddáni „sobě a Duchu na věky věků". 5) V zákulisí během příprav jsem hovořil s hrdiny. (již opět v původní podobě). Přestože jejich ušlechtilost byla božského rázu, hovořili se mnou velmi bezprostředně a srdečně. Oba nezávisle naprosto odmítli spekulaci, že v případě úspěchu filmu (jímž jsem si byl jist) ,by měli příležitost stát se herci a točit dál. On měl s sebou svoji dívku, s níž se v přestávkách líbal, avšak nevnášelo to ani stopu nesouladu mezi něj a filmovou partnerku. 6) Dlouho trvala příprava scény, v níž mělo být tělo hlavního hrdiny těsně před smrtí položeno v chrámu, kde byla svatba, na obraz znázorňující antické sloupořadí se skalami a mající tajný význam. Ten byl namalován na plátně a bylo třeba nalézt jeho správnou polohu v chrámu s ohledem na světlo pronikající barevnými vitrážemi. 7) Kvůli dlouhým přípravám byla dříve natočena scéna, v níž jsem byl středem děje já. V kryptě mi bylo oznámeno, že jsem jmenován kardinálem. Viděl jsem přitom kryptu, jak bude vypadat za mnoho let - skladiště plechových van a sudů. Učil jsem se sám a zdlouhavě oblékat kardinálský šat a zmeškal začátek následujícího natáčení. Upozornil mě až hlas hrnčíře. 8) Dostavil jsem se spěšně do chrámu, kde byli shromážděni všichni církevní hodnostáři v černých pláštích. Cestou mi však část šatu spadla - byl jsem zde v civilu, v kostkované košili a věděl, že úseky, kde budu v záběru, budou muset být vystřiženy. Hodnostáři obstoupili velkou hromadu knih a do rytmu, jejž jsem udával, nad ní mávali tmavě šedými prapory ve tvaru protáhlých trojúhelníků. 9) Film končil opět vyvoláváním hrnčíře, který v chrámu prováděl svou práci v kleče na onom „antickém" obraze. Hrdina se proměnil v hlínu, z níž hrnky vyráběl, jeho družka se v okamžiku smrti milovaného proměnila v oves, zejména ve vůni ovsa. 10) Po skončení natáčení jsem seděl na vysoké skále a pozoroval dole v dálce práci štábu balícího a nakládajícího techniku. Herci se oba (i jeho „civilní" přítelkyně) přišli se mnou rozloučit. Pokynuli jsme si rukama a oni odcházeli, já seděl dál nepopsatelně šťasten, že jsem se setkal s lidmi, kteří žijí úděl bohů. Pozn.: Slovy nevypovím výjimečné city, které představitelé hlavních rolí k sobě chovali a jež jsem sdílel a to i ve stavu hrnků a ovsa. Po probuzení jsem posnídal ovesné vločky z hrnku - byla to „eucharistie"!

POKUS S HOŘČÍKEM 4. 4. - 250 mg 5. 4. - 500 mg 6. 4. - 1000 mg 7. 4. - 1500 mg

V noci: „svět manipúry" (doplněk k tomu, co jsem říkal Lence a Petrovi 6. 4. U oka). Ve spánku jsem cítil tlak až bolest v oblasti manipúry - konkrétně v obratli mezi nadledvinkami. Bylo řečeno: „Manipúra je hvězda, která svým polem odpuzuje ostatní hvězdy". Sny o erbech válečníků a dnešních náhražkách - politických tahanicích o vliv a moc, soudních sporech s přepjatou argumentací. Již ve snu jsem si uvědomil, že to má znázorňovat „svět manipúry". Dle vyobrazení páteře s ohnisky lotosů v knize Usrhs-Pha jde o poslední obratel manipúrového okruhu na hranici s anáhatovým okruhem. Šlo asi o 12. hrudní obratel, jenž je pod nadledvinkami a vyrůstá z něj nejspodnější žebro. Pozn.: Tutéž noc se zdálo Denise, že se stala hvězdou a měla si vybrat, které planetární soustavě bude svítit. 8. 4. - 1750 mg Navazující exp. s mentholem 10. 4. - před spaním 0,5 dcl Mariánskolázeňského likéru (hl. složka - máta) Ve snu mne R. tlačil za chůze dvěma prsty zezadu do páteře právě v místě dříve zmíněného obratle.

9. 3. 96 - Pseudolucidní (?) sen o utonutí Požito 8 granulí guarany Děj: Koupal jsem se v moři - břeh byl nedaleko a nablízku se koupalo několik dalších lidí. Říkám si: Co kdyby byl břeh v nedohlednu?! A ocitám se uprostřed širého moře. Říkám si: Tak tady bych rád viděl tu kilometrovou hloubku. Dívám se dolů a moře je neuvěřitelně průzračné, dno asi kilometr vzdáleno. Říkám si: To bych se ale musel utopit? (Vím, že nejsem takový plavec, abych z té situace vyváz a zároveň mě tak čistá voda „láká" to zkusit.). Topím se - párkrát ještě zalapu po vzduchu - a pak se potápím. V okamžiku, kdy zjišťuji, že jsem již mrtev, se něco prudce obrací (oči se obracejí?).Je to ne asi nádherné, avšak monumentální. Doprovázeno vyšším stupněm uvědomění. Okamžik jsem přesvědčen, že bdím ve snu, ale pak zjišťuji, že bdím „normálně". V okamžiku si vzpomínám na Milotův verš: Řeka stříhá stříbro sem plát/tam plát" a vím, že je to způsobeno Guaranou. - Jinak je spánek po guaraně chatrný, přerušovaný iritujícími návaly chtíče (afrodisiakum), sny převážně militaristické (pikle špiónů, invaze z moře a ze vzduchu).

KERLESCAN Kerlescan je souhrnný název pro kromlech a přilehlou skupinu řad kamenů - domnělou „observatoř", kterou vybudoval lid dosud neznámé kultury nad přímořským městečkem Carnac v jižní Bretani. V okolí jsou i další kamenné řady i sólově stojící menhiry a dolmeny. Jakési centrum všech těchto útvarů je menhir „Obr" - největší menhir na území Francie, který je spolu s kromlechem Kerlescan jediný volně přístupný. Další skupiny kamenů v jejich blízkosti jsou oploceny a neblaze opentleny vymoženostmi naší civilizace (asfaltka kolem nich - naučná stezka pro motoristy, parkoviště, stánky se suvenýry). Chce to zvláštní dobu a zvláštní stav mysli, aby se dalo na ty kameny nepohlížet jako na kousky v cukrářství, ale trochu tajemně s nimi být. 20. června v podvečer jsme se v těch místech ocitli - dva lidé, kteří se vypravili z Prahy právě v tuto dobu právě na toto místo kvůli kvalitám bytí, jež jsou dle mého přesvědčení na tom místě soustředěny způsobem nepřemožitelně se vymykajícím bezkrevnému konstatování archeologických popisníků a krejcarových brožur. Slunovrat na Kerlescanu Ještě v době, kdy okolo postávali turisté, jsem si lehl hlavou k východu doprostřed obdélníkové části kromlechu a soustředil se na tvar kromlechu a na polohu menhiru - Obra. Když jsem si opakoval mantru SÓ-HAM, měl jsem „vizi" černého ptáka letícího k jihu (tedy k menhiru), který byl stylizován do tvaru pentagramu. Pod ním byl kromlech, jehož strany byly z kamenů barevných - sever: modrá, jih: červená, východ: bílá, západ: žlutá. Zamyslel jsem se nad tím (v polospánku, v němž jsem se nalézal) a vyšlo mi, že přiřadím-li barvám živly, vyjde oheň červený, voda modrá, země žlutá a vzduch bílý. Země-žlutá leží na západ, ale to je strana, kde ve skutečnosti právě žádná země není - jen obrovské rozlohy Atlantického oceánu. Při prohlídce menhiru - Obra, jsem si všiml, že přesně k jihu je zploštělý způsobem, jenž vypadá jako opracování lidskou rukou. Hrany - přechody tohoto zploštění do okolního přírodního tvaru vydávaly jemné jakoby elektrické teplo (pozn.: nespojovat s natočením kamene k jihu a nahřátím sluncem, všude kolem rostl dostatek stromů, které vytvářely v celém prostoru trvalý stín až přítmí). Tedy byl kámen v tento den (?) symbolicky nahřát Sluncem v očekávání jeho kulminace. Kolem bylo stále dost lidí, kteří ovšem nejevili známky příprav na setrvání zde přes kulminaci Slunce, jež měla nastat ve 2 hodiny Greenwichského času. (Vzhledem k poloze tohoto místa na západ od Greenwiche je nutno letní čas shodný s pražským, jejž ukazovaly hodinky na zápěstích místních občanů, zahrnout do „vnitřního plánu" právě tak málo jako výše zmíněné parkoviště a stánky!) Po návratu na místo, kdy už soumrak začínal snižovat viditelnost ,už zde nikdo neokouněl a kupodivu zde nebyli ani žádní lidé, kteří by pojali úmysl prožít zde noc. Vytvořil jsem pentagram uvnitř čtvercové části kromlechu, kterou lze vzhledem k její poloze analogické s umístěním oltáře v křesťanských chrámech, nazvat „svatyní". Přímo na jih od středu tohoto „čtverce" je umístěn menhir. Pentagram byl orientován na východ - vstříc Slunci tak, jak ráno vyjde. Hrál jsem na xylofon uvnitř pentagramu čelem k jihu, hrál jsem menhiru po směru letu černého ptáka a díval se na menhir. Když se zcela setmělo, otočil jsem se k východu, cvičil vizualizace a pronášel mantry. Po jisté době, kdy jsem nabyl dojmu, že více nejsem oprávněn zde konat ,a že další aktivita by byla improvizací nehodnou pravidelnosti planetárních cyklů a mlčenlivé mohutnosti kamenných staveb, jsem ucítil točení hlavy uvnitř ve směru hodinových ručiček a pak pocit, jako by mi temenem hlavy prolézalo pštrosí (nebrat úplně konkrétně!) pero zevnitř ven a zastavilo se- ještě ne celé venku - povysunuto asi 30 cm. Teď doplňuji: pero indiánů a uzel Indů jsou tímtéž nástrojem! Velmi se mi chtělo spát. Zrušil jsem pentagram a ulehl (hlavou k západu - to nebyla volba, spíš nutnost daná terénem). Spal jsem dost dlouho a tvrdě (na to, že bylo poměrně chladno), sny si nepamatuji, jen určité okamžiky a motivy, kde šlo o nějaké úředníky a úřady v Praze či Čechách - takže v tomto směru asi nešlo o působnost tamního místa. Brzo ráno již za světla jsem prohlížel velký menhir. Narozdíl od předchozího dne jsem pociťoval ono teplo ne ani tak na hraně zploštění jako na přechodech skvrn dvou hornin, z nichž menhir sestává. Takové skvrny jsou i na dalších kamenech v kromlechu i v řadách. Zkoušel jsem přejíždět dlaní a prsty po i nad těmito skvrnami s vizuální kontrlolou i bez ní a vskutku došel k závěru, že je to způsobeno rozdílností hornin. Během dne jsem zjistil, že se mi na vnitřní straně spodního rtu udělal vřídek přesně takový, jaký se mi již nejméně dvakrát udělal po „védském rituálu" s použitím LSD. - Znovu zdůrazňuji, že jsem o tomto slunovratu žádnou chemikálii neaplikoval. Toť závěr věcí, jež v tuto chvíli považuji za sepsáníhodné. Vlastně ještě: Ťuknutí probouzí v Remeši Z míst, jimiž nám bylo dáno pouze projíždět mne eminentně zajímala (jen) katedrála v Reims. Ovšem autobus tudy projížděl v asi 6:30 ráno (zpáteční cesta - únava již značná) a ani nestavěl, takže byl dobrý důvod předpokládat, že to vezme po autostrádě vyhýbající se historickému jádru města - jak je ve Francii běžné - uctivým obloukem. Proto jsem nijak nezbystřoval a rozvalen jak nejpohodlněji možno v sedačce k ránu usnul. Náhle mne vzbudil pocit, jako když mě někdo cvrnkne do čela. Rozlepím oči - vše kolem dřímá a co vidím - po pravé straně ne víc než 200 metrů autobus zvolna míjí katedrálu. Než jsem si pořádně uvědomil, kde jsem, co se děje atd., mizelo už celé město pomalu za zády. Vše kolem podřimovalo. Bylo to nějak zařízeno, abych to, co jsem si přál aspoň zahlédnout, nezmeškal.

POKRAČUJE TO NA http://members.tripod.com/~Eriximat/IngEMar.html